Něco o lidech a životě aneb proč vznikla Parkinsoniáda.

…. člověku se chce žít…
…. nemocnému člověku se chce žít víc…
…. člověk nechce být sám…
…. nejen nemocný člověk potřebuje být mezi „svými“…
…. sdílení je životní nutnost…
…. radost ze života a přátel dává víru a sílu…

Vznik Parkinsoniády souvisel se vznikem naší o. s. Parkinson Slovácko. Tento náš „klub“ vznikl ze zcela prozaických důvodů, jež v podstatě odstartovala lidská závist, ješitnost, velikášství a zloba. O napadání Jendy (předsedy), očerňování a zcela záměrného pomlouvání se nechci, leč musím zmínit. To totiž hraje neustále, jak jsem se osobně přesvědčila, velkou roli. Fakt, že někteří lidé nedokážou uznat nebo dokonce i respektovat úspěch jiného, je starý jako lidstvo samo. Že se to však děje i u nemocných lidí, je pro mne nepochopitelné. Nezmiňovala bych se o tom, kdyby to neprorostlo i do „naší“ Parkinsoniády, byť za hranicemi. Ne, nepřeháním.
Ta naše totiž vychází z potřeb lidí postižených touto chorobou. Odvíjejí se od nich pravidla a hodnocení všech disciplín, plně ji respektují. My, členové o. s. Parkinson Slovácko, jsme ji sestavili, zrealizovali a doslova vymazlili do její nynější podoby a jsme na to hrdí. Podpořili jsme našeho předsedu za nepřízně rádoby přátel jiné organizace s výrazem „parkinson“ v názvu a zcela vědomě jsme se od nich distancovali. Rozumějte od těch špatných lidských vlastností. Pro skutečnost, že jsme byli hozeni do jednoho pytle i s nimi, aniž bychom byli požádáni o souhlas, mám jen jeden výraz – fatální nedostatek slušnosti v základní podobě. Pokud to ovšem není záměr.
Pan Jan Škrkal se rozhodl tuto akci propůjčit, změnit na putovní z jediného prostého a poctivého důvodu – dát příležitost postupně všem zúčastněným.
Naše Parkinsoniáda je postavena na několika pilířích, které nepřísluší nikomu jinému nabourávat či měnit.
Hodnotí se výkon, nikoli styl.
Možnosti bodování jsou široké a spravedlivé – není zde prostor pro různé hodnocení stejného výkonu.
Absence rozhodčích u kterékoli z disciplín je nepřípustná.
Pro každou disciplínu musí být vytvořeny regulérní podmínky – rovný terén, viditelnost atd.
Každý borec má právo na dva zkušební pokusy.
Každá disciplína a její pravidla se odvíjí od schopností účastníků – parkinsoniků.
Nelze ohodnotit obtížnější výkon méně body.
Je nepřípustné limitovat účastníky podle toho, zda mají hole, vozíky či nikoli.

Dodávám už jen fakt, že jsem členkou sympatizující o. s. Parkinson Slovácko od jeho vzniku a ještě po malou, přesto důležitou dobu právě před jeho vznikem. Pracuji jako cvičitelka. Všech devíti Parkinsoniád jsem se zúčastnila jako hlavní rozhodčí.

Plni očekávání jsme se v pátek 7. září tohoto roku vydali na cestu do Liptovského Mikuláše, přesněji řečeno do Tatralandie. Drobné problémy s ubytováním byly vyřešeny, vše nasvědčovalo tomu, že nás čekají krásné zážitky z dobře známého klání uprostřed impozantní krajiny Slovenska. Ta jen umocnila vzájemná přátelská přivítání při zahájení. Potěšilo mne to o to víc, že náš Jenda Škrkal, předseda o. s. Parkinson Slovácko a tvůrce Parkinsoniády, byl nečekaně hospitalizován v Brně. Jeho paní, Helena, ho plně zastoupila se vší svou upřímnou skromností. My, členové i sympatizující z o. s. Parkinson Slovácka, jsme po dlouhé době prožívali tuto akci bez starostí, bezesných nocí i fyzické vyčerpanosti, souvisejících s její přípravou. Stáli jsme po boku našeho Jendy – Honzy při zabezpečování všech devíti Parkinsoniád konaných v Dubňanech. Při tom všem jsme samozřejmě i zápolili a získávali medaile.
Po příjezdu jsme ale byli zaskočeni nesrovnalostmi v ubytování. Zrovna paní Helena a jedna naše členka do večerních hodin nevěděly, kde složí svou hlavu. Že jsme byli chaoticky informovaní o tom, zda a kdy jít ve sportovním oblečení, jsem brali s humorem, neb přece dobře víme, co organizace takové akce obnáší. Ten nás ale přešel, když jsme pochopili, že hymna parkinsoniků tentokrát sice bude, ale ne ve slovenské verzi, ne v české, ba ani v anglickém originálu. Zazněla beze slov jen formou jednoduché až monotónní melodie, která neměla co říct zúčastněným hostům – neparkinsonikům. Škoda. Vím, že slovenský překlad existuje, dokonce obsahuje sloku navíc.
Krásné folklórní vystoupení na profesionální úrovni nám dalo zapomenout na tyto „maličkosti“, tolerance je naše druhé já. Úžasné prostředí hotelu, úsměvy a profesionalita jeho pracovníků, přátelé parkinsonici, srdečná atmosféra, kterou jsme už znali – co víc si přát? Vše bylo podtrženo dobrým jídlem a v odpovídajícím čase, což je pro účastníky životně důležité.
Jenže pak to přišlo. Nechci a nebudu se opakovat. Už jen zmíním fakt, že jsem oněměla nad faktem, do čeho všeho lze převléci slušně vychované, zodpovědné a samostatné dítě – Parkinsoniádu. Podotýkám tu naši. Nebyli rozhodčí (ne všude), u kopu na branku, jehož formu bychom nikdy neschválili, natož hodnocení, se podvádělo už nepokrytě, žel Bohu i ponižovalo. Přiznám se, že při absenci rozhodčích u Pétanque jsem to vzdala. To už přece šlo o anulování celého klání! Zbylo už jen jediné vzájemné sdílení a povzbuzování.
Ještě jeden z obyčejných lidských postřehů: já osobně bych nedokázala nechat nemocné, kteří jsou bez léků (vázaných na jídlo) ohroženi na životě, sedm hodin čekat na večeři. A to se na někoho ani nedostalo.
A jeden profesionální na konec: že jsme nebyli prezentováni jako členové o. s. Parkinson Slovácko jsem už zmiňovala a řekla i proč to pro nás bylo a je důležité. Naše paní Helena šla tuto záležitost upřesnit a byla hrubě vykázána. Ironie i z úst hlavního rozhodčího jsme nebyli ušetřeni. Že ostatní přítomní nepochopili ať už kvůli jazykové bariéře nebo nevědomosti a udělali z nás Moraváky, kteří se brání být reprezentanty České republiky, byla skutečnost tlačící nás do politikaření. A také důvodem tohoto mého psaní.