Předměřice, již po osmé. Je to k nevíře, jak ten čas letí. Tuším jsme byli na všech od počátku vzniku tohoto sportovního dne klubu parkinsoniků z Hradce Králové. Kolem stovky účastníků. Všichni zapálení a nabití soutěživostí. Všichni by chtěli vyhrát, získat pro svůj kolektiv, nebo i jenom tak pro sebe, nějakou tu medaili. Mnohým se to podařilo a podařilo se i našim dvěma soutěžícím. Jožka zlatou a Marta stříbrnou. Opět hezké setkání přátel a nemocných. Co ještě dodat? Je to dobře, že se rádi scházíme. Přesto, nebo právě proto, že se scházíme na přátelských akcích již tak dlouho je pro mnoho jiných lidí a spolků trochu nepochopitelné. Jak jsem již od někoho slyšel, „prosím tě, co na tom máte“, vždyť to musí být pořád stejné. Říkávám na to: Máš pravdu, je to pořád stejné, ale také není. Je to pokaždé hezké setkání. Nikdy nás nebylo méně než v předešlém ročníku. Vždy víc. To víc je vlastně to trumfové eso, které nás dává dohromady a to víc má také tu magickou sílu, která v nás budí ty touhy, setkat se opět a popovídat si, potěšit se a přijít na jiné myšlenky.
Tak tedy milí přátelé, žijeme šíleným tempem, žijeme soutěžemi, žijeme a stárneme ve velkém kolektivu společně. To je to co nás drží nad vodou, to je to co nás dělá lidmi a co nás spojuje, ať chceme či nechceme.
Hradečáci, velké díky bylo nám u vás dobře a doufám, že tomu bude i u nás na Parkinsoniádě.
Žijme, dokud žijeme.
HONZA ZE SLOVÁCKA
Nejnovější komentáře