…I TAKOVÉ DNY JSOU, KDY RÁNA ZA RANOU, SI CESTU K TOBĚ
NAJDE A MÁLO KOMU DOJDE, ŽE PADÁŠ ÚNAVOU….
…….PÁR PŘÁTEL STAČÍ MÍT, mít pochopení pro činy své i činy jejich. Společnou
cestou jít a v tom, co nás nejvíce pálí, zvítězit.
Jarda svůj příspěvek končí slovy
jedné krásné písně a já jsem si dovolil těmito slovy začít. Použiji ještě slova
bývalé předsedkyně z jednoho dopisu, který mi poslala. Už je to hodně dávno.
Byla to otázka. Možná, že už si její znění přesně nepamatuji. Zněla asi takto:
„ Jendo, proč nemůže být Parkinsoniáda svátkem parkinsoniků i v českých
krajích, když je svátkem na Moravě?“ Odpověděl jsem ji tenkrát, že může. A že
to nezáleží jenom na mě.
Dnes je už rok a půl po 12. Parkinsoniádě
a my nevíme, co bude dál s
moravským svátkem. A zda zvítězíme nad novou těžkou nemocí. A že to byl
svátek krásný a také namáhavý, chvílemi i veselý. Znělo ze všech úst, která se
o něm vyjadřovala. V každém případě proběhl v klidu a pohodě.
Krásně to napsali Helena V a Jarda Š. Do té doby jsem nevěděl, co a jak
o Parkinsoniádě psát. Teď už vím a
děkuji jim za jejich hodnocení na různých webech. Každé jiné a přece stejné.
Takové lidské a upřímné.
Já hodnotit nebudu, já budu děkovat. Hodnocení je na vás účastnících a nebojte
se nebudu se zlobit. Jako první tu musí zaznít poděkování soutěžícím
parkinsonikům.
Přátelé v nemoci, jménem pořadatelů vám děkuji za to, že jste dobrovolně a
rádi přijeli a dali nám prostor vás trochu unavit i potrápit. Trochu je však
špatný výraz. Někteří jste dostali pořádně do těla a to našim i vlastním
přičiněním. Jarda napsal, že jste se všichni, kteří jste soutěžili, chtěli
nejen zúčastnit, ale také vyhrát. Ta vidina, která vás hnala k vítězství, nebyl
jenom boj o medaile, ale i těžký boj s
naší nemocí. Boj nejen s parkinsonem, ale také s nemocí roztroušená skleróza.
Víme, že jsou i jiné nemoci a daleko
těžší. Každý si však poradit musí s tou svou. Vždyť ta jeho je vždy těžší. A opět záleží jen na
nás. Proto jsme se v Dubňanech
v hojném a stále větším počtu
scházívali a společně Parkinsona poráželi.
Sportovní hala Želva nám k tomu podmínky vytvářela a na bojovné
parkinsoniky se těšívala. Atmosféra to
dokazovala.
Nebyli to jenom Češi, jsou to i Slováci, Poláci, Rakušané a náhodní bojovníci.
Přijížděli sami i v doprovodu a těšívali se jeden na druhého jako děti.
Takovou atmosféru nelze jinde
zažít.
Začínali jsme pod přátelskou podporou Města Hodonín v jejich domě Kultury a končívali veselí a šťastní sobotním večerem, obohacení kulturou a
folklorem v hale Želva tancem, zpěvem i potleskem. Škoda jen, že
dubňanské vedení nemělo pochopení a nepodpořilo nás více.
Ale cennější bylo a je, že u dubňanských občanů a mých spolupracovníků a
přátel jsme ho vždy měli.
Věc se dnes jeví tak, že záleží na
celém světě, zda a jak se s novou
nemocí všichni popasujeme. Obracím se
tedy na vás lidé milí, nedejte jí prostor ani malou chvíli a utlučme ji
tak, aby se už nevzpamatovala a pokoj a klid celému světu dala.
To, co je zde napsáno, mělo být
jenom přáním k novému roku, pokojnému životu a zdraví do sta roků.
Milí přátele a kamarádi
nezbývá nám nic jiného než zvítězit.
Jménem Parkinson Slovácko všem moc děkuji.
Stejně tak i členům našemu kolektivu za dobrou práci, za maximální úsilí
udělat vše co, je v jejich silách, aby splnili to, co já slibuji.
Honza Škrkal
Nejnovější komentáře