Parkinson Slovácko z. s.

Rok 2020 a 2022 pro náš spolek nebyl vůbec příznivý. Všechny ty problémy začaly Covidem. Neustálé zákazy a nařízení narušovaly náš program. Nemohli jsme cvičit, scházet se a vůbec nešla uspořádat naše největší akce Parkinsoniáda. Po takových potížích se těžko všechno vrací do vyjetých kolejí. A zvlášť tehdy, když v kolektivu jsou převážně starší členi. Náš věkový průměr je 75,6 let. V téhle době  nás i pár členů opustilo, nebylo to jen Covidem, ale i stářím.

 Noví a mladší parkinsonici se nehlásí, víme že jsou, nemají však zájem se sdružovat, scházet se s ostatními, něco podnikat. Je jim lépe při televizi, mobilech a na internetu, straní se lidí. Neví ale, že parkinsonik potřebuje aktivitu, pohyb na čerstvém vzduchu, scházet se stejně postiženými, společně cvičit a vůbec být v kolektivu, který mu může pomoct překonat těžké začátky, vyrovnat se s problémy, které tato nemoc přináší každému do jeho života.

To jsem ale odbočila od tématu, o kterém jsem chtěla psát. Chci se věnovat našemu kolektivu, ale hlavně našemu předsedovi.

Předseda Parkinsonovu chorobu má diagnostikovanou před dvaceti lety a vím, že příznaky měl daleko dříve, než se mu naplno nemoc projevila. To jsme ani nevěděli, že nějaká taková nemoc existuje.

Pokud to byl jen Parkinson, s ním se vyrovnával dobře, byl velice aktivní a nemoci se nepoddával. Ale jako vždy se přidají další nemoci, a to už je problém. Jendovi se začal zdravotní stav zhoršovat v roce 2020, kdy měl málo krve a nedostatek železa a tím začaly velké problémy. Nemohl dýchat, špatně začal chodit, párkrát spadl. Přidaly se problémy se zády, koleny, a ještě další problémy, také nějaké operace prodělal. Tolik návštěv u doktorů a nemocnic, neměl za celý život. Snad to bude letos o trochu lepší s těmi lékaři, ale ta vitalita se již nevrátí. Doufám, že se jeho stav ustálí a nebude se Parkinson zhoršovat. Problém s chůzí zůstává.

Zatím se naše aktivita v kolektivu skládá jen s občasných schůzek. Jak to bude dál nevíme. Potřebovali bychom mladšího člena, který by převzal vedení.

Helena Škrkalová

PŘÁNÍ VŠEM LIDEM DOBRÉ VŮLE

Ivana Braunová 2020

Přeji vám všem – krásné vánoce,
prožijte je v kruhu rodinném,
snad lepší budou už ty po roce,
teď ale, v tom čase – poněkud podivném.

Se svými blízkými se potěšte,
halda dárků pod stromečkem nemusí být,
jen tuhle dobu radši neřešte
a snažte se – ty své baterky dobít!

Ať vám Ježíšek všem nadělí,
hlavně zdraví, štěstí, naději, lásku,
mezi vás – ať pohodu rozdělí
a z čela, ať vymaže nejednu vrásku.

Až Ježíšek zvonečkem zazvoní,
vyslovte své největší přání,
na stole cukroví krásně zavoní
a ať vás, ti andělé strážní chrání.

Chrání od všeho toho zlého
a chci věřit, že bude lépe.
Všichni nechceme nic jiného,
snad konečně, štěstí na nás zaklepe.

Ivi stále na Tebe vzpomínáme. Děkujeme, že jsi mezi námi byla a pomáhala jsi nám i když jsi Parkinsona neměla. Helena

…I TAKOVÉ DNY JSOU, KDY RÁNA ZA RANOU, SI CESTU K TOBĚ NAJDE A MÁLO KOMU DOJDE, ŽE PADÁŠ ÚNAVOU….
…….PÁR PŘÁTEL STAČÍ MÍT, mít pochopení pro činy své i činy jejich. Společnou cestou jít a v tom, co nás nejvíce pálí, zvítězit.

     Jarda svůj příspěvek končí slovy jedné krásné písně a já jsem si dovolil těmito slovy začít. Použiji ještě slova bývalé předsedkyně z jednoho dopisu, který mi poslala. Už je to hodně dávno. Byla to otázka. Možná, že už si její znění přesně nepamatuji. Zněla asi takto: „ Jendo, proč nemůže být Parkinsoniáda svátkem parkinsoniků i v českých krajích, když je svátkem na Moravě?“ Odpověděl jsem ji tenkrát, že může. A že to nezáleží jenom na mě.
Dnes je už rok a půl po 12. Parkinsoniádě  a my nevíme, co bude dál s  moravským svátkem. A zda zvítězíme nad novou těžkou nemocí. A že to byl svátek krásný a také namáhavý, chvílemi i veselý. Znělo ze všech úst, která se o něm vyjadřovala. V každém případě proběhl v klidu a pohodě.

Krásně to napsali Helena V a Jarda Š. Do té doby jsem nevěděl, co a jak o  Parkinsoniádě psát. Teď už vím a děkuji jim za jejich hodnocení na různých webech. Každé jiné a přece stejné. Takové lidské a upřímné.
Já hodnotit nebudu, já budu děkovat. Hodnocení je na vás účastnících a nebojte se nebudu se zlobit. Jako první tu musí zaznít poděkování soutěžícím parkinsonikům.

Přátelé v nemoci, jménem pořadatelů vám děkuji za to, že jste dobrovolně a rádi přijeli a dali nám prostor vás trochu unavit i potrápit. Trochu je však špatný výraz. Někteří jste dostali pořádně do těla a to našim i vlastním přičiněním. Jarda napsal, že jste se všichni, kteří jste soutěžili, chtěli nejen zúčastnit, ale také vyhrát. Ta vidina, která vás hnala k vítězství, nebyl jenom boj o medaile, ale i  těžký boj s naší nemocí. Boj nejen s parkinsonem, ale také s nemocí roztroušená skleróza. Víme, že jsou i jiné nemoci a  daleko těžší. Každý si však poradit musí s tou svou. Vždyť  ta jeho je vždy těžší. A opět záleží jen na nás.  Proto jsme se v Dubňanech v hojném a stále  větším počtu scházívali a společně Parkinsona poráželi.

Sportovní hala Želva nám k tomu podmínky vytvářela a na bojovné parkinsoniky se těšívala.  Atmosféra to dokazovala.

Nebyli to jenom Češi, jsou to i Slováci, Poláci, Rakušané a náhodní bojovníci. Přijížděli sami i v doprovodu a těšívali se jeden na druhého jako děti.

  Takovou atmosféru nelze jinde zažít.

Začínali jsme pod přátelskou podporou Města Hodonín  v jejich domě Kultury  a končívali veselí a šťastní sobotním  večerem, obohacení  kulturou a  folklorem v hale Želva tancem, zpěvem i potleskem. Škoda jen, že dubňanské vedení nemělo pochopení a nepodpořilo nás  více.  Ale cennější bylo a je, že u dubňanských občanů a mých spolupracovníků a přátel jsme ho vždy měli.

   Věc se dnes jeví tak, že záleží na celém světě, zda  a jak se s novou nemocí  všichni popasujeme.  Obracím se  tedy na vás lidé milí, nedejte jí prostor ani malou chvíli a utlučme ji tak, aby se už nevzpamatovala a pokoj a klid celému světu dala.

To, co je zde napsáno, mělo být  jenom přáním k novému roku, pokojnému životu a zdraví do sta roků.

  Milí přátele a kamarádi nezbývá  nám nic jiného než zvítězit.

Jménem Parkinson Slovácko všem moc děkuji.  Stejně tak i členům našemu kolektivu za dobrou práci, za maximální úsilí udělat vše co, je v jejich silách, aby splnili to, co já slibuji.

Honza Škrkal