…I TAKOVÉ DNY JSOU, KDY RÁNA ZA RANOU, SI CESTU K TOBĚ
NAJDE A MÁLO KOMU DOJDE, ŽE PADÁŠ ÚNAVOU….
…….PÁR PŘÁTEL STAČÍ MÍT, mít pochopení pro činy své i činy jejich. Společnou
cestou jít a v tom, co nás nejvíce pálí, zvítězit.
Jarda svůj příspěvek končí slovy
jedné krásné písně a já jsem si dovolil těmito slovy začít. Použiji ještě slova
bývalé předsedkyně z jednoho dopisu, který mi poslala. Už je to hodně dávno.
Byla to otázka. Možná, že už si její znění přesně nepamatuji. Zněla asi takto:
„ Jendo, proč nemůže být Parkinsoniáda svátkem parkinsoniků i v českých
krajích, když je svátkem na Moravě?“ Odpověděl jsem ji tenkrát, že může. A že
to nezáleží jenom na mě.
Dnes je už rok a půl po 12. Parkinsoniádě
a my nevíme, co bude dál s
moravským svátkem. A zda zvítězíme nad novou těžkou nemocí. A že to byl
svátek krásný a také namáhavý, chvílemi i veselý. Znělo ze všech úst, která se
o něm vyjadřovala. V každém případě proběhl v klidu a pohodě.
Krásně to napsali Helena V a Jarda Š. Do té doby jsem nevěděl, co a jak
o Parkinsoniádě psát. Teď už vím a
děkuji jim za jejich hodnocení na různých webech. Každé jiné a přece stejné.
Takové lidské a upřímné.
Já hodnotit nebudu, já budu děkovat. Hodnocení je na vás účastnících a nebojte
se nebudu se zlobit. Jako první tu musí zaznít poděkování soutěžícím
parkinsonikům.
Přátelé v nemoci, jménem pořadatelů vám děkuji za to, že jste dobrovolně a
rádi přijeli a dali nám prostor vás trochu unavit i potrápit. Trochu je však
špatný výraz. Někteří jste dostali pořádně do těla a to našim i vlastním
přičiněním. Jarda napsal, že jste se všichni, kteří jste soutěžili, chtěli
nejen zúčastnit, ale také vyhrát. Ta vidina, která vás hnala k vítězství, nebyl
jenom boj o medaile, ale i těžký boj s
naší nemocí. Boj nejen s parkinsonem, ale také s nemocí roztroušená skleróza.
Víme, že jsou i jiné nemoci a daleko
těžší. Každý si však poradit musí s tou svou. Vždyť ta jeho je vždy těžší. A opět záleží jen na
nás. Proto jsme se v Dubňanech
v hojném a stále větším počtu
scházívali a společně Parkinsona poráželi.
Sportovní hala Želva nám k tomu podmínky vytvářela a na bojovné
parkinsoniky se těšívala. Atmosféra to
dokazovala.
Nebyli to jenom Češi, jsou to i Slováci, Poláci, Rakušané a náhodní bojovníci.
Přijížděli sami i v doprovodu a těšívali se jeden na druhého jako děti.
Takovou atmosféru nelze jinde
zažít.
Začínali jsme pod přátelskou podporou Města Hodonín v jejich domě Kultury a končívali veselí a šťastní sobotním večerem, obohacení kulturou a
folklorem v hale Želva tancem, zpěvem i potleskem. Škoda jen, že
dubňanské vedení nemělo pochopení a nepodpořilo nás více.
Ale cennější bylo a je, že u dubňanských občanů a mých spolupracovníků a
přátel jsme ho vždy měli.
Věc se dnes jeví tak, že záleží na
celém světě, zda a jak se s novou
nemocí všichni popasujeme. Obracím se
tedy na vás lidé milí, nedejte jí prostor ani malou chvíli a utlučme ji
tak, aby se už nevzpamatovala a pokoj a klid celému světu dala.
To, co je zde napsáno, mělo být
jenom přáním k novému roku, pokojnému životu a zdraví do sta roků.
Milí přátele a kamarádi
nezbývá nám nic jiného než zvítězit.
Jménem Parkinson Slovácko všem moc děkuji.
Stejně tak i členům našemu kolektivu za dobrou práci, za maximální úsilí
udělat vše co, je v jejich silách, aby splnili to, co já slibuji.
po zralé úvaze a zhodnocení mého stavu zad a
kyčle jsem dospěl k závěru, že se Vašeho setkání nezúčastním. Samotnému je
mi to moc lito, ale nejsem “pohádkový
Meresjev” který tancoval s omrzlinami. Já bez obou podpažních
berlí neudělím krok. Každé zatížení levé nohy mi bolest vystřeluje do
břicha. Navíc manželka hlídá naše dva vnoučky 4 a 1 rok celý den. Dcera
Radka má dvě zaměstnání. K fyzioterapii si přidala kantořinu na
škole 2x týdně. Tak mne nemůže ani doprovázet.
Nezlob se na mne, bude to tak rozumnější. Věř mi, že
mne to mrzí.
Pozdravuj všechny, kteří se sejdete. Všechny Ty,
kteří se potýkají a bojuji s hajzlem jménem Parkinson. Kteří se
nevzdávají a snaží o aktivní život. U Tebe a ve spolku Parkinson Slovácko.
Jsem na Vás pyšný a vážím si, jak jste mne přijali pod ochranná křídla. Děkuji
Vám Škrkalovci, děkuji Vám Slovácko.
Chci věřit tomu, že bude někdy líp. Že budou
opět příznivé podmínky se fyzicky potkat.
Přeji všem klidné svátky. Mám Vás rád.
Jirka Doležal, Brno
Našemu spolku se vždy vedlo dobře, protože jsme si ho sami
vytvořili a na tom se nic nezměnilo ani za ztížených podmínek, ke kterým došlo
– dochází nyní. Pořád jsme to my.
Naše činnost neustala, jen se přesunula, protože vládní
nařízení se respektovat musí, do jiné roviny. Elektronická komunikace mezi námi
existovala, jen se teď, dočasně, posunula na tzv. první místo. Nic totiž
nenahradí osobní kontakt.
Ten hlasový, rovněž velmi důležitý, zvládal a zvládne mobilní
telefon, Skype a jiné, dnes dostupné formy. Řeč těla ale zůstává opomenuta, o
dotyku, jako je např. podání ruky nebo přátelské objetí, si ovšem můžeme nechat
jen zdát. Jsme ale lidé, kteří jdou cestou řešení problémů, neboť ty jsou tu
právě proto, aby se řešily. A tak jsme do jisté míry přehodili výhybku a
přesunuli své aktivity, cvičení, do domácího prostředí.
Vzájemné přeposílání si podpůrných cviků různých autorů
(chiropraktik Láslo Vincenc apod.) včetně fotografií, videí či jen slovem
vyjadřovaných doporučení (reflexní body těla) se znásobilo. Obohatilo tak naši
vzájemnou korespondenci, naše kontakty. Nejde jen o sdílení vzájemného stavu,
možností pokračování nebo změny léčby nebo „jen“ o poptání se na zdraví naše i
blízkých a přátel.
Cvičíme dál, vzájemně si zpestřujeme svou životní pouť o nové
poznatky a co víc – věnujeme se svým zapomenutým nebo odkládaným činnostem,
koníčkům, které naplňují naši duši. Darujeme čas sobě, rodičům, dětem,
vnoučatům.
O to víc se těšíme na společné setkání v tělocvičně, posezení
u jednoho stolu u příležitosti pracovní i společenské. Na plánování společných
výjezdových akci za zdravím, kulturou nebo společným prožitkem nezapomínáme.
Právě nyní nám doba dopřává čas na dobrou volbu.
Radujme se z nejkrásnějších svátků a těšme se, že vítězství bude naše. Myslím si, že nám pomůže i krásné jaro a po něm další krásné dny. Nezoufejte a nelajte, vajíčka si uvařte, malujte a zpívejte. Lásku si v jarním čase pěstujte. Jedny Velikonoce vydržte a společně věřme, že příští už si pokazit nedáme.
Milí přátelé parkinsonici, kamarádi, Vám všem, kteří máte Parkinsona, nebo jste jejich partneři, opatrovníci a také vy, kteří jste jim na blízku.
Chci Vám všem za sebe, moji partnerku, členy Slovácka popřát hezké svátky jara, pohodu a klídek. Víte všichni sami, že už bojujeme jeden těžký boj s nemocí Parkinsonovou. Chci Vám popřát velkou výdrž, pevné nervy k dalšímu boji se stejně těžkou nemocí, který již měsíc bojujeme. Věřím, že Kovit 19 porazíme a věřím, že porazíme i tu naši nemoc. Jsme vytrvalí a jsme i silní, protože máme hodně přátel a ti nám hodně pomáhají.
Hezké Velikonoce všem přeje předseda Slovácka Jan Škrkal s celým spolkem Parkinson Slovácko.
od 12. Parkinsoniády uběhl čas tak rychle, že, jak už jsem jednou napsal, je to vlak, který nemá brzdy a neustále zvyšuje svoji rychlost. Nikdy však jsme nebyli v takové situaci a před nečekaným, těžkým rozhodnutím, zda parkinsoniádu uskutečnit nebo ne. V ní se nyní ocitá celá Země a veškeré lidstvo.
A jsem u toho, co letos se 13. Parkinsoniádou? Zrušit už nyní včetně přípravy, anebo vyčkávat? Po přečtení mnoha názorů, které říkaly, že bude ještě hůř, se přikláním ke zrušení 13. Parkinsoniády. Tímto sdělením tedy ruším pořádání letošní 13. Parkinsoniády, neboť jsem si plně vědom možného ohrožení zdraví i životů nás všech.
Jak jsem již předeslal, čas utíká, nelze mu poručit. Doufejme tedy, že stejně rychle pomine i dnešní hrozba ohrožující životy lidí a my ty své pak budeme moci dál naplňovat vzájemným přátelstvím i vzpomínkami na společná setkávání při sportovním klání.
15. 3. 2020 Honza – Jan Škrkal předseda a hl. organizátor Parkinsoniády
Dalo by se napsat také u nás jako u vás nebo, u vás jako u nás.
Milí přátelé organizátoři. Určitě čekáte na odezvy od hostů 12. Parkinsoniády. Také bych čekal a stejně jako vy jsem prožíval to napětí a všechno kolem tak velkého setkání. Nebyl jsem s vámi, a přitom jsem s vámi byl. Nemusel jsem se starat, ale staral jsem se a rád. V podstatě jsem nemusel téměř nic, přesto jsem chtěl vědět o všem a rád jsem nabídnul pomoc i pomohl.
Vaše, naše Parkinsoniáda mě nenechala sedět za pecí na židli a ohřívat si záda. Měli jste to těžké. První akce takového rozsahu vám dala do těla. Přesto jste krásné setkání zvládli dobře. Drobné chybičky se našly, nic však není dokonalé a nikdo z nás zrovna tak.
Po příjezdu a ubytování, po drobných rozpacích jsme začali vnímat prostředí, město, sportovní hala a ostatní parkinsoniky. Vím kolik práce dá Parkinsoniáda i jiné akce podobného druhu. Vím, že jste měli organizační tým, vím, že Zoška Tomalczyk byla šéfkou týmu. Dalšími členy byli, Julián její manžel. Jejich přátelé Evička a Lešek Dobrovolský, Evička Swiatok. Vím, že to jsou lidé neskutečně obětaví. Rozhodní a vstřícní. Asi tato skutečnost způsobila, že při vstupu do tělocvičny jsem cítil příjemnou atmosféru a vše co k tomu patří. Jak už jsem napsal, Parkinsoniáda se vydařila a to co ze samého počátku trochu skřípalo vynahradil konec.
Nečekal jsem tak obrovskou odezvu či ohlas a skandování při vyhodnocování výsledků. Každému parkinsonikovi se dostalo od všech přítomných tak velké odezvy, kterou jsem nečekal. Znělo to jako na velkém fotbalovém stadionu. Nebudu nic ať už dobrého, nebo méně dobrého vypočítávat, napíšu s plným vědomím: Tak obrovská sounáležitost, porozumění, vstřícnost se tak snadno nedá nalézt.
Asi tu náladu nikdo nepřipravoval, ani neorganizoval. Vznikla zkrátka sama a zřejmě byli všichni překvapeni a potěšeni.
Jak se připravovalo Slovácko? I když jsme nebyli organizátory akce, tak jsme měli starosti dost. Od začátku naší existence uběhlo téměř jedno a půl desetiletí. To se projevilo na zdraví a fyzických schopnostech každého z nás. Z původně přihlášených 18 účastníků nás bylo o pět méně. Důvodem byla ztráta pohyblivosti, upoutání na lůžko a úmrtí. Nic veselého, ale i smutné události patří k životu.
Za celou dobu existence jsme se nechávali vozit jedním dopravcem. Nikdy nebyl problém. Žádná porucha. Žádná závada. Jenom letos při nejdelší cestě to byl skoro horor. Tolik smůly, kolik dopravce potkalo snad není normální. Autobus, který nás měl vézt se pokazil. Opravil ho a na další cestě se pokazil znovu. Dopravci se pokazil i další autobus, který měl být náhradní. V závěru přípravy na cestu do Polské Lodžie jsme vzali za vděk jiného dopravce s jiným autobusem. Na zpáteční cestě jsme dostali defekt na dálnici na jedno zadní kolo.. Cesta tam i zpět trvala celkem 23 hodin. Nevím, kde se v nás vzalo tolik klidu a pohody. Nikdo se nerozčiloval a to, ani řidič náhradního autobusu. Pokračoval v jízdě s jedním kolem u dvojmontážky. Až jsem mu pohrozil nezaplacením dopravy, tak zajel na nejbližší parkoviště a kolo vyměnil. I řidič měl podíl na dobré náladě. Byl ukecaný jako stará Blažková, ale kliďas. I jemu patří dík za cestu, kterou zvládl v pohodě a klidu.
I přes tento problém se nic a nikdo nerozčílil a přijeli jsme domů zdraví a veselí. Pár písniček a vtipy našeho nového člena udržely dobrou náladu.
Ještě musím něco říct o lidech, kteří byli s námi přímo a pomáhali při Parkinsoniádě a poděkovat jim. Aničce Kolekové za morální podporu, tlumočení a překlad. Martině Patrmanové za pořízení fotodokumentace a tím i za krásné momentky. Děkuji přátelům v Polsku. Poděkování patří ještě mnoha dalším lidem, kteří nám drželi palce, mysleli na nás a pomáhají třeba jen myšlenkou a věří stejně jako my, že práci, kterou děláme má význam. Jsou i lidé kteří nám nepřejí (bohužel mezi ně patří i někteří volení zástupci obce), ale takových je nám líto.
Děkuji všem zde neuvedeným, děkuji těm, co stojí při nás. Určitě očekáváte více povídání, třeba zase někdy.
Nejnovější komentáře