…I TAKOVÉ DNY JSOU, KDY RÁNA ZA RANOU, SI CESTU K TOBĚ NAJDE A MÁLO KOMU DOJDE, ŽE PADÁŠ ÚNAVOU….
…….PÁR PŘÁTEL STAČÍ MÍT, mít pochopení pro činy své i činy jejich. Společnou cestou jít a v tom, co nás nejvíce pálí, zvítězit.

     Jarda svůj příspěvek končí slovy jedné krásné písně a já jsem si dovolil těmito slovy začít. Použiji ještě slova bývalé předsedkyně z jednoho dopisu, který mi poslala. Už je to hodně dávno. Byla to otázka. Možná, že už si její znění přesně nepamatuji. Zněla asi takto: „ Jendo, proč nemůže být Parkinsoniáda svátkem parkinsoniků i v českých krajích, když je svátkem na Moravě?“ Odpověděl jsem ji tenkrát, že může. A že to nezáleží jenom na mě.
Dnes je už rok a půl po 12. Parkinsoniádě  a my nevíme, co bude dál s  moravským svátkem. A zda zvítězíme nad novou těžkou nemocí. A že to byl svátek krásný a také namáhavý, chvílemi i veselý. Znělo ze všech úst, která se o něm vyjadřovala. V každém případě proběhl v klidu a pohodě.

Krásně to napsali Helena V a Jarda Š. Do té doby jsem nevěděl, co a jak o  Parkinsoniádě psát. Teď už vím a děkuji jim za jejich hodnocení na různých webech. Každé jiné a přece stejné. Takové lidské a upřímné.
Já hodnotit nebudu, já budu děkovat. Hodnocení je na vás účastnících a nebojte se nebudu se zlobit. Jako první tu musí zaznít poděkování soutěžícím parkinsonikům.

Přátelé v nemoci, jménem pořadatelů vám děkuji za to, že jste dobrovolně a rádi přijeli a dali nám prostor vás trochu unavit i potrápit. Trochu je však špatný výraz. Někteří jste dostali pořádně do těla a to našim i vlastním přičiněním. Jarda napsal, že jste se všichni, kteří jste soutěžili, chtěli nejen zúčastnit, ale také vyhrát. Ta vidina, která vás hnala k vítězství, nebyl jenom boj o medaile, ale i  těžký boj s naší nemocí. Boj nejen s parkinsonem, ale také s nemocí roztroušená skleróza. Víme, že jsou i jiné nemoci a  daleko těžší. Každý si však poradit musí s tou svou. Vždyť  ta jeho je vždy těžší. A opět záleží jen na nás.  Proto jsme se v Dubňanech v hojném a stále  větším počtu scházívali a společně Parkinsona poráželi.

Sportovní hala Želva nám k tomu podmínky vytvářela a na bojovné parkinsoniky se těšívala.  Atmosféra to dokazovala.

Nebyli to jenom Češi, jsou to i Slováci, Poláci, Rakušané a náhodní bojovníci. Přijížděli sami i v doprovodu a těšívali se jeden na druhého jako děti.

  Takovou atmosféru nelze jinde zažít.

Začínali jsme pod přátelskou podporou Města Hodonín  v jejich domě Kultury  a končívali veselí a šťastní sobotním  večerem, obohacení  kulturou a  folklorem v hale Želva tancem, zpěvem i potleskem. Škoda jen, že dubňanské vedení nemělo pochopení a nepodpořilo nás  více.  Ale cennější bylo a je, že u dubňanských občanů a mých spolupracovníků a přátel jsme ho vždy měli.

   Věc se dnes jeví tak, že záleží na celém světě, zda  a jak se s novou nemocí  všichni popasujeme.  Obracím se  tedy na vás lidé milí, nedejte jí prostor ani malou chvíli a utlučme ji tak, aby se už nevzpamatovala a pokoj a klid celému světu dala.

To, co je zde napsáno, mělo být  jenom přáním k novému roku, pokojnému životu a zdraví do sta roků.

  Milí přátele a kamarádi nezbývá  nám nic jiného než zvítězit.

Jménem Parkinson Slovácko všem moc děkuji.  Stejně tak i členům našemu kolektivu za dobrou práci, za maximální úsilí udělat vše co, je v jejich silách, aby splnili to, co já slibuji.

Honza Škrkal

Jendo,

po zralé úvaze a zhodnocení mého stavu zad a kyčle jsem dospěl k závěru, že se Vašeho setkání nezúčastním. Samotnému je mi to moc lito, ale nejsem “pohádkový Meresjev” který tancoval s omrzlinami. Já bez obou podpažních berlí neudělím krok. Každé zatížení levé nohy mi bolest vystřeluje do břicha. Navíc manželka hlídá naše dva vnoučky 4 a 1 rok celý den. Dcera Radka má dvě zaměstnání. K fyzioterapii si přidala kantořinu na škole 2x týdně. Tak mne nemůže ani doprovázet. 

Nezlob se na mne, bude to tak rozumnější. Věř mi, že mne to mrzí.

Pozdravuj všechny, kteří se sejdete. Všechny Ty, kteří se potýkají a bojuji  s hajzlem  jménem Parkinson. Kteří se nevzdávají a snaží o aktivní život. U Tebe a ve spolku Parkinson Slovácko. Jsem na Vás pyšný a vážím si, jak jste mne přijali pod ochranná křídla. Děkuji Vám Škrkalovci, děkuji Vám Slovácko.

Chci věřit tomu, že bude někdy líp. Že budou opět příznivé podmínky se fyzicky potkat.

Přeji všem klidné svátky. Mám Vás rád. Jirka Doležal, Brno

  Ve čtvrtek 16. 7. 2020 se koná členská schůzka. Začátek v 16 hod. v Dubňanech u Škrkalů 

                  Honza