Obyčejná nebo neobyčejná?
ENERGIE
má více podob, má mnoho podob. Mnoho zdrojů, mnoho tvarů i patvarů. Je jen jedna energie, která je zatím nepochopena, nevysvětlena, nejede na uhlí, ani na benzín, ani na vodu. Je to energie naše. Energie lidská, člověčí. V mládí ji nevnímáme. Nehledáme. Nedá se koupit. Nedá se ukrást ani zmenšit či zvětšit. Používáme ji hodně, nešetříme s ní. Neuvažujeme jestli bude vždy po ruce, když ji budeme potřebovat. Většinou se jí začneme zaobírat v nemoci, nebo až ve stáří. V době kdy se nám jí nedostává. Je zajímavé, že mnozí z nás umí ve stáří i v nemoci vyvíjet energii, o které si mysleli, že v jejich těle už se nenachází.
V tomto projektu se jedná o neobyčejnou energii lidí různého řekl bych ražení, věku, postavení a jiných veličin. Snad na nás působí něco v nás, či mimo nás. Snad je to něco , co má spojitost s vírou, s vnuknutím, s potřebou sám sobě něco dokázat a něco udělat pro druhé. Sleduji pozorně jednotlivé příběhy a snažím se rozpoznat a rozlišit důležitost, potřebu, význam a výjimečnost jednotlivých příběhů. Myslím si osobně, nebo je to jenom můj názor, že zatím nelze říci, že by měl vyhrát ten nebo onen příběh, ten nebo onen organizátor. Každý je jiný a každý je důležitý, přesto mají jedno společné. Vlastně je toho víc. A nedá se to pojmenovat jednoduše. Každý z nich má však jedno společné
. Co to je? Je to něco co se v současné době těžko hledá a těžko nachází. Nese to honba za požitky, které uplatňujeme díky této době. Přesto je to ještě stále v nás lidech a opravdu v každém v nás. Člověk je tvor společenský, moudrý a už se snad ani nepojídá navzájem. Jsou však jisté nepěkné lidské vlastnosti, které nás rozdělují, škatulkují, vymezují a to není příliš dobré. V životě se však vyskytují okolnosti, podněty a skutečnosti, které nás naopak stmelují.
Zatím ČT odvysílala 6 příběhů, příběhů různých nesourodých, ale ve všech vyčnívala touha někomu, či něčemu pomoct. Udělat něco co lidi navzájem spojí, zaujme, potěší, kde se sejdou, je jim dobře a odkud odjíždějí s pocity, které jim zkrásní, zpestří život. A nemusí to být jenom mezi lidmi, vždyť člověk patří i do přírody o kterou by měl pečovat. Tak si myslím, že není důležité kdo vyhraje.
Tentokrát vyhrávají opět všichni i když je diváci nevybrali, že vyhráli i ti co se se svým projektem přihlásili a nedostali se do užšího výběru.
Pocházím z malé vesnice na Znojemsku a letos jsem byl na pohřbu poslední sousedce (dožila se skoro 90 let). Měl jsem ji rád a když to bylo možné zaskočili jsme s manželkou na kus řeči. Říkala: Víš Jeni, já už tomuto světu moc nerozumím. Netoužím po starém režimu. Ale něco mi moc chybí. Na mou otázku co? Odpověděla. To že mě při cestě pozdravil každý kdo mě potkal, to že se mě sousedka zeptala Zdenko co dnes vaříš? Nebo jiná, jak se mají tvoji kluci. Jsou pořád v Brně? Říkala: Toto mi chybí, docela obyčejné lidství. Před listopadem 89 byl život nelehký, ale lidé byli jiní, drželi pohromadě. Znali se. Věděli o svých problémech sdíleli je navzájem. Tohle to nám chybí. Chybí nám lidství. Docela obyčejné. Dobrý den. Jak se máte? Ty neporadil by jsi mě s něčím s čím si nevím rady?
Děkujeme Vám za pomoc v boji s neznámou budoucností. Děkujeme za to, že jste byli s námi a jsme přesvědčení, že i ve vzpomínkách s námi zůstanete. Byli jste, jste a zůstanete v našich srdcích. Jan a Helena Škrkalovi za sebe, za sdružení Parkinson Slovácko a za Parkinsoniádu.
Nejnovější komentáře