6. Parkinsoniáda/SK

6.parkinsoniáda

Ještě na našich stránkách chybí poděkování našim účastníkům a především soutěžícím.

Podotýkám, že i nesoutěžící  jeli na 6. parkinsoniádu každý s určitým cílem. Každý z nich měl svůj úkol, který splnil.

Poděkování tedy patří všem, kteří  se parkinsoniády jakýmkoliv způsobem zúčastnili.

A výsledky dosažené při sportovním zápolení.

Hanka Neničková:  Zlatá za bowling,  zlatá za plavání 25 metrů prsa a  stříbrná za ping-pong ženy.

Marta Brunová:   stříbrná za kroužky a stříbrná za  pétangue

Františka Belková:   stříbrná za šipky

Jiří Doležal:    stříbrná za 100 m plavání volný styl

Jan Průdek:     zlatá  za  kroužky

Jan Škrkal:    stříbrná za šipky

Parkinson Slovácko celkem:   3 zlaté a 6 stříbrných

Dle mého názoru velmi slušný výsledek a já za něj děkuji všem, kteří se na něm podíleli.

Teď už nezbývá jenom popřát hodně zdaru 7. parkinsoniádě.

Jan Škrkal     předseda sdružení

 

Piešťany noc 3. srpna 2013 4:28

Na pokoji je hrozné horko zvenku hučí příšerný ventilátor tak nespím. Trochu mě trápí jak se zhostí úkolu slovenští parkinsonici. Po 5 úspěšných parkinsoniádách v Dubňanech 6-tá na Slovensku. Ani jsem se neptal kolik nás tu už je.Tipuji 150 a víc. Přijedou další. HLAVNĚ VŠAK naši ze Slovácka z místa rodiště Parkinsoniády.

       Zdá se, že i přes ta horka je nálada dobrá. Zdá se že každý z nás si říká, třeba se mi bude dařit a nějakou tu medaily získám. I já bych rád, ale domácí asi hodně trénovali. Při prvních parkinsoniádách to bylo o účasti, ale teď už je v tom i prestiž. Nejde už jenom o jednotlivce, je to také hodně kolektivní záležitostí. Tak se těším a trochu i strachuji. Věřím však, že vše dopadne jak má.

Den 3.8. sobota  hlavní, soutěžní.

Scházíme se a připravujeme na nástup. Je nás tu i s pořadateli téměř 200. Pobíhání a domluvy jednotlivých organizatorů. Poslední přípravy nervozita. Není však moc vidět. Myslím si že ostatní nevidí necítí tento stav před zahájením. Některé organizátory uklidňuji. Vše dobře dopadne. Nástup a čeká se na zvuky hymny. Objevil se malý problém, který je v brzku vyřešen. Pokračujeme. Sem tam to trochu zaskřípe. Ale považuji to za normální záležitost. Už vidím že parkinsoniádu přátelé ze SPS zvládnou.
Je strašné horko. Slunce téměř peče, na kovové předměty na slunci se nedá sáhnout. Hrozí téměř popáleniny. Přesto se soutěžící snaží o co nejlepší výkony. Nálada je dobrá a povídá se. Sdělují se zážitky. Soutěžím i já. Chvíli se mi daří v pétangue. Třetí kolo však prohrávám a vypadávám. Daří se mi v šipkách a hodím několik čistých padesátek. Netuším že jsem postoupil do finále. Ve finále vybojuji 2 místo v hodu šipek. A co další? Jako vždy je úspěšná naše Hanka, jenomže v jiných disciplínách než jsme čekali. Jirka Doležal z Brna v plavání. A zde to také trochu zaskřípalo a Jirka měl se sebou co dělat. Plavat na rychlost 4 plavecké disciplíny po sobě je i pro zdravého dost.
No a celkový výsledek pro naše sdružení 3 zlaté a 5 stříbrných je docela slušné. Nejsme však nejlepším týmem.

Následuje společenský večer.
Je příjemný a s krásnou hudbou a písněmi nemá chybu. Baví se všichni. Hodně jich tancuje. Já sedím nebo pocházím. Bolí mě kyčelní chloub. Hodně bolí, nemůžu stát a sedět je také problém.
Mezi parkinsoniky a z jejich chování bylo cítit i něco jiného. Tím byla téměř hmatatelná touha a síla po setkání. Tak se také již od pátku povídalo a připravovalo vše co bylo potřeba. Jak hodnotím 6. Parkinsoniádu já? Především děkuji za odvahu slovenským přátelům a jsme rád, že i přes drobné chybičky mohu tuto akci nazvat akcí úspěšnou. Přátelé děkuji vám. Děkuji za úspěšné zvládnutí 6. parkinsoniády a za krásný večerní program.

Jan Škrkal předseda sdružení Parkinson Slovácko

 

   Zdá se mi, že budu muset pokračovat sám. Čekal jsem, že se někdo přidá. Tak tedy druhý list. Věřím, že se již pořadatelé dopracovali skutečných statistických údajů, že je brzy zveřejní,  a proto se jimi nebudu zaobírat.

 

Jak se nám na Slovensku líbilo?

   Za sebe mohu říci, že líbilo. Setkali jsme se se spoustou upřímných přátel s projevy vzájemné radosti ze vzájemného setkání. Na některých z nich bylo znát, že se parkisnon tvrdě hlásí o své. Mnohým z nich přibyly další nemoci. Když si vzpomenu, že třeba s Pepou jsme ještě nedávno slézali lezeckou stěnu a nedělalo nám to velký problém a dnes už potřebuje pomoc při rozejítí se, tak mě to nenechává lhostejným. Pepa přesto bojoval statečně. Jeho Mary bojovala sama se sebou s nohou v ortéze po komplikované zlomenině a několika operacích. Přesto měla úsměv ve tváři a povídala si s každým kdo se u ní zastavil. Anička z Ostravy přijela i přesto, že její Standa skončil v nemocnici se zlomenými žebry a nepříjemnými otoky.  Jela za přáteli, ale jela proto, že ji Staňa velkoryse poslal.  Těžko se lze vžít do pocitů jejích a jeho. Bylo jí vidět ve tváři napětí, ale bojovala a neodešla bez poháru a medaile. Povídala si se známými, přáteli a těšila se z přítomnosti.

 

  Přijeli zástupci nového klubu z Rožnova pod Radhošťěm a s nadšením se pustili do soubojů o medaile. Myslím si že byli úspěšní. Jsem přesvědčen, že mají správné vedení, které umí nadchnout a správným směrem pobízet.  Spokojenost a nadšení  dávali najevo  přátelé ze Zlína. Ostatní mi prominou, že nevzpomenu všechny.

 

   Pokud vynechám nás ze Slovácka jako cizince a přihlédnu k účasti polských a rakouských parkinsoniků, tak zastoupení ze zahraničí bylo velmi slušné. Myslím, si, že každá skupina odjížděla s dobrými, ale možná někteří i se smíšenými dojmy. Zřejmě někteří čekali, že to bude jako v Dubňanech. To však není možné a takové prostředí a taková atmosféra se dá dosáhnout jenom v naší sportovní hale Želva. Nepátral  jsem  zda jsou podobné, nebo stejné zařízení. Jisté je jenom to, že je jako by byla šita na míru pro naše zápolení.

 

  V každém případě přátelé ze Slovenska udělali ve stávajících podmínkách maximum a patří jim uznání za statečnost a za zdárný průběh sportovního zápolení.

 

  Asi nejlepší byl společenský večer. Spokojenost, že vše vcelku dobře dopadlo povolila napětí ve tvářích pořadatelů a hodně z nich se pustilo do tance.  Někteří z pořadatelů si naříkali, že vše neklaplo jak mělo. Pokud ještě zoufáte vy co si myslíte že jste zklamali, tak to hoďte za hlavu. Nedostatky?  Kde nejsou?  Už jenom, že se nás tolik sešlo potvrdilo vzájemné porozumění a přátelské svazky. Mě jako tvůrci parkinsoniády jste potvrdili její smysl a důležitost.  Já vám všem děkuji a těším se na vás u nás.  Jenom ještě malé vysvětlení proč parkinsoniáda v Dubňanech. Už na jaře při naší akci Parkinson nezná hranic jsme se takto dohodli. Dohodli jsme se nepsaně o tom, že bude-li to možné, každý Patrkinsoniádu podpoří. Dohodli jsme se také na tom, že bude-li někdo  chtít Parkisnoniádu uspořádat v jiném státě či místě i to je možné a ostatní  ho podpoří minimálně účastí. Pokud nadále zůstane v Dubňanech, tak hlavním důvodem je ideální sportovní hala s příznačnýma názvem Želva.

 

 

Parkinsoniáda

Zrodila se v mé hlavě někdy koncem zimy 2007/2008. Ta myšlenka postupně dozrávala a k její realizaci jsem se rozhodl na jednom krásném rekondičním pobytu v lázních v Jáchymově. Jejím uskutečněním jsem chtěl vyjádřit vděk všem, kteří mi pomohli z poměrně těžké počáteční deprese. Dalšími motivy bylo vystoupení z uzavřenosti, motivace k pohybu a další důležité faktory. Vše se podařilo a podařil se i další důležitý krok. Tím je od samého začátku zapojení zahraničních přátel. Podařilo se nám to hned při první parkinsoniádě . Zapojili se Poláci i Slováci. Myslím si, že Parkinsoniáda nezaujala jenom nás parkinsoniky, že naopak zaujala každého kdo se s ní jakkoliv seznámil. Jmenoval bych na prvním místě sponzory, lékaře, politiky komunální i republikové a také všechny ty pomocníky za kterými jsem přišel požádat o pomoc. Samozřejmostí byla pomoc rodiny. Ve své podstatě Parkinsoníáda zaujala tak, že se pomocníci nabízeli sami a co se týká oblasti Slovácka a samotných Dubňan, ve které se konala poskytla spoustu informací lidem o nás samých. Tak nějak samo se našlo místo konání. Je jím Sportovní hala Želva v Dubňanech s kompletním zázemím a zabezpečením. Ideální místo. Šestou částí Parkinsoniáda nastupuje svůj druhý cíl, který jsem ji přiřadil. Tím cílem je cesta po Evropským zemích. A právě nyní se ujímají té štafety parkinsonici ze Slovenska . Jsem tomu nesmírně rád, že právě oni. Celou dobu co Parkinsoniáda existuje byli naší oporou a podporovali nás hlavně morálně. Její úspěch a nástup do druhé části je dílem kolektivu báječných lidiček z občanského sdružení Parkinson Slovácko a jak jsem již napsal udělala své maximální morální podpora. Už nyní vidím na sobě i na nich, že se s Parakinsoniádou tak sžili, že nám chybí všem. Jsem přesvědčen, že na své cestě po sousedních Evropských zemích bude stejně úspěšná, jako doma, v Dubňanech. Doufám i věřím, že ji budu moci ještě dlouho doprovázet a umetat cestičku po které půjde. Věřím také v to, že, zaujme další a další nadšence, kteří ji rádi pomohou.

Parkinsoniáda dostala do vínku motto: Život je pohyb a pohyb je život. Myslím si, že by si zasloužila ještě to motto co jsme použili na festivalu v Praze na Pankráci s názvem Žiju stejně jako Ty. Festival pořádaný Fondem pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který díky pochopení a porozumění k potřebám nemocných především prostřednictvím kolektivu, který tento fond řídí nám velmi pomáhal. Tím mottem je: Jenom život, který žijeme pro druhé stojí za to žít. Přes všechny počáteční peripetie a problémy píšu všechna tato slova s potěšením právě proto, že vzniklo spoustu nových krásných přátelských vztahů i na mezinárodní úrovni. To je na tom to nejkrásnější.

A už mohu říci jenom: “Parkinsoniádo, šťastnou cestu”.

Jan Škrkal