První kolo dotazování
BN: Jaký byl váš každodenní život, před tím než jste začal mít zdravotní problémy?
E: No, normálně, chodil jsem do práce, staral jsem se o rodinu, děti, jezdili jsme k rodičům na znojemsko pomáhat rodičům … jeden týden jsme vždy pracovali doma a druhý týden jsem jezdili k rodičům, to bylo práce a práce a práce .. při práci jsme ještě stihli zařídit dům, stihli jsme i nějaké dovolené … no a bylo to hezké, běžnej život … normálního chlapa, teda snad jsem normální ještě teď …
Ráno jsem vstal, jezdili jsem do Hodonína do práce … to jsme vstávali tak nejpozději u půl 6, a od 4 jsme zase dělali doma na svém. Já jsem 18 let jezdil autama, chodil jsem na služby, se sypačem, jednou jsem tam jezdil přes 30 hodin … tak jsem dělal i dvě práce.
Já jsem začal ještě dřív pracovat v zemědělství, první jsem vyvážel močůvku, to nebyly žádné ochrané pomůcky, takže jsem byl od močůvky. A od tenkrát si myslím, že to mělo první negativní vliv na pozdějšího parkinsona, protože jsem pracoval s umělýma hnojivama, která byla mořená proti hrabošům a dalším, a to jsme vysypávali ze secího stroje a to byl takový hnusný růžový prášek a tehdy jsme neměli, žádné roušky, nebo něco tak. Nebo si pamatuju na hnojiva, když jsem vykládal třeba 100 metráků hnojiva z vagonu … to se prášilo.. já jsem 14 dní kašlal, plival krev.. a takových vlivů bylo více, chodil jsem do vinohradu stříkat takovým přístrojem, že toho měl člověk více za krkem než na révě.
Pak jsem dělal v technických službách s asfaltem a solemi, který byly, tak to dokázalo rozežrat i kabely, a takový sajrajty, kdo ví, co to mohlo udělat v těch plicích a takhle. To bylo další polínko.. Když se s tím pracovalo a byl špatný vítr a těm výparům z asfaltu a dehtu se nedalo ujet a to byly miliardy kapének, které se na člověka přilepili .. no to byly takové nechutnosti, měli jsem tam rukavice ale neměli jsem respirátory. To v té době se šetřilo na každé rukavici …
Pak mě stáhli do řídící funkce na obci. Ono když jsme dostavěli dům tak jsem začal s kamarádem dálkově dělat střední školu…. po dvou letech došli z Kyjova, jestli nechci jít dělat řídící funkci … to mělo zase jiné účinky na tělo, to byly nervy a dohadování vysvětlování, jako každý vedoucí, kdo má pod sebou lidi, ale dalo se to … nojo zodpovědnost tam byla a problémů tam bylo taky dost, ale to snad tak moc nepůsobilo na to, že jsem později dostal toho parkinsona, jak ty škodlivý látky.
Z tama jsem přešel.. chtěl jsem samostatně obchodovat, ale to mě lidi podfoukli a přitvrdili a to bych finančně neutáhl… tak pak došli z obce jestli bych nedělala na údržbě města no…. to jsem stou parkinsonovou nemocí 4 roky pracoval a pak už to nešlo, tak jsem pak šel do invalidního důchodu.
BN: Bylo povolání vaším hnacím motorem?
E: V tom povolání budoucnost nebyla, tam byla totalita ještě po totalitě … bylo docela příjemné pracovat tedy na obci, byla za mnou vidět práce, viděli to občané a docela rádi přišli, když něco potřebovali, nemůžu říct, že bych se nesnažil vyhovět … na tom úřadě byl dobrej kolektiv.
BN: Kdy jste odešel z práce?
E: no ještě jsem měl dva roky pracovat, takže jsem odešel o dva roky dřív, takže jsem dostal invalidní důchod.
BN:A jaké byly vaše koníčky?
E: Když jsme pracovali, tak na koníčky čas nebyl, trošku jsem fotil, ale to spíš jen tak na rodinné portréty, ale když vybyl čas, tak spíš na nějaké jiný práce. Kdysi koníčkem byl i ten vinohrad, který jsme v době manželčiny nemoci prodali, ten vinohrad. Teď mě baví se babrat v těch kořalkách, míchat likéry …
BN: Měl jste nějaké plány v zaměstnání, které zůstaly nenaplněny?
E: Já jsem nic neplánoval, nebylo nic, já jsem jen potřeboval udělat práci, co byla potřeba udělat… ji co nejlíp a co nejrychleji. Když lidi říkali, že to nejde tak jsem se převlekl do montérek a ukázal jsem jim, že to u mě takto neplatí.
BN: Jaké myslíte, že byla vaše role v rodině?
E: No jako každej chlap poslouchat, ženu, ne (smích BN). Manželka sice říká, že já jsem měl hlavní slovo, ale nevím, no možná jsem to někdy uplatňoval, ale já mám úžasnou ženu … no jo mohl jsem jí dávat větší prostor pro uplatnění, jako více dát na její slova na její rady, ale my jsme si rozuměli a rozumíme si do teď. Prý jsem prával i plenky, ale to si nepamatuju, nevařil jsem, zásadně jsem nevařil a nevařím do teď. Na to mám ženskou a ani by mě to vaření nebavilo. Švagrová mi říkala, že bych spálil i čaj …
Ten vztah s tou rodinou byl dobrej. Pak jsme si koupili kulatý stůl a u toho kulatého stolu se s rodinou řešilo všechno a vždycky se vyřešilo. Nezastupitelná funkce kulatého stolu je zde v týto rodině.
E:já doufám, že jsem fungoval v rodině jako hlava rodiny. Sice jsem se radili o věcech, ale to rozhodnutí se spíš čekalo ode mě. Manžela ta zase měla na starosti to udržení rodiny, to souznění, udržení toho vztahu, byla v tom jedničková. Nemohla to být lepší manželka.
BN: Jak se to u vás v rodině posunulo, když se objevili zdravotní problémy manželky?
E: Když se projevily zdravotní potíže manželky, tak to nemělo vliv na děti, jako podstatný, protože synovi, již bylo 33 roků a dceři taky tak.. měli svoje a starali se o sebe už …
BN: A jaký byl váš společenský život?
E: Byly doby kdy jsem chodili na divadla, do kina, na zábavy na plesy, chodili jsme vždycky s někým, nadělalo se hovadin a byla sranda no… to jsme se vždycky odreagovali …
BN: A s přáteli to máte jak když to srovnáte s minulostí?
E. No teď jich máme víc, než jsme měli tenkrát. Teď známe půl republiky, jsou to lidi různých typů a různých nálad, jak si ta nemoc s lidmi dělá co chce a většinou jsou to lidi co se chtějí pobavit, jak o té nemoci, tak aby jim to moc neškodilo. Jde o to nezůstat v ústraní, nezůstat schovanej v posteli a čekat co to s člověkem udělá … prostě nezůstat v ústraní a žít tak jak to jde a jak to jde nejlíp. Jinak je to katastrofa a znám mnoho parkinsoniků, kteří to tímto způsobem takto vzdali a třeba již nežijí. Už jsem četl několik nekrologů a není to nic příjemného …
BN: Představoval, či plánoval jste si budoucnost, stáří, jak ho strávíte před tím než přišla choroba?
E: No já bych řek, že se naplnila. Tenkrát platilo to pořekadlo zasaď strom, postav dům a zploď syna a to se plně naplnilo a žili jsme v tomto duchu, Snažili jsme se zajistit dětem vzdělání a aby se jim žilo dobře. Já jsem od života zase tak moc neočekával. Postavili jsme na dluh, takže jsem musel jít na každou práci, na každý přesčas, který nám pomohl k nějaké koruně, co bychom dali na hypotéku a na půjčku … takže se nám to podařilo brzo vyrovnat. Zajeli jsme na dovolenou, mohli jsme do kina nebo do divadla, nebo jen tak si udělat hezký den …
BN: Ekonomická situace, pociťoval jste změnu?
E: No byl to docela zlom, protože ten peníz jsem neměl zas tak špatnej, vydělával jsem, výplata slušná, manželka taky něco vydělala. Takže jsem měli našetřeno. Ještě otec zemřel, tak jsem zdědili domek po otci, tak jsem se podělili v rodině. A tak jsme předělali střechu, něco si nakoupili – spotřebiče. To bylo předtím, než jsem omarodil. Vycházeli jsem dobře, protože jsem se moc ničím nezaobíral. Ale co jsem začal dělat tady ty parkinsoniky, tak jdem od nuly k nule. Někdy nahoru někdy dolů. Investujeme do klubu, už jsme do toho vložili dost. Člověk musí udržet vztahy, kontakty, navnadit lidi, když lidi nejedou sem, tak musím jet za nima … A v klubu nemůžeme účtovat úplně všecko .. máme vnitřní normu no .. takže my na jízdu autem doplácíme ze svýho.
BN: Jste srdcaři
E: Já nevím jestli srdcaři, možná trochu hloupí, ale né, já nevím jak to nazvat. Ale o té nemoci se opravdu moc nevědělo a neví se ještě teď, i když jsem omarodil, tak jsem o tom nic nevěděl. Takže se teď snažíme to dát do povědomí.
BN: Jaká byla pro vás nejzásadnější změna s příchodem nemoci?
E: největší strach jsem měl z toho, že přijdu o manželku. Že se jí ta rakovina rozjede a že bude problém, doufám, že to ještě vydrží. Nevím, naučili jsem se žít s našima problémama a myslím, že žijeme hezky a jakýmsi způsobem pomáháme – Těm ostatním co onemocní. Že ukazujeme, nechci být nějakým vzorem, jen že ukazujeme, že se dá žít i stou nemocí. Ono třeba říkám si, že to nic není ta moje práce pro klub, ale už jsem i kolikrát někoho potkal a lidi říkali, že je dobře, že to tak děláme, že dáváme vědět o tom, co je parkinsonova nemoc. Protože my jsme si už třeba kolikrát mysleli o tamto pánovi, že chodí opilý a on má parkinsonovu nemoc (parafráze BN). Nebo mě někdo někde zastaví a třeba včera, kde mně v obchodě přišla nějaké slečna a říká: V jste pan Eman, vy jste taky z města. Tak říkám, jo jsem. Já vás znám, vy byste mě měl také znát … já jsem u vás byla dělat rozhovor na tu písemnou práci, co jsem o vás psala jsem dostala jedničku. To je takové jakési ocenění. Další ocenění byla ta olympiáda, to v televizi a to, že jsem byl nominovaný na cenu Mosty (cena Národní rady osob se zdravotním postižením ČR – BN). A vůbec to, že potkám lidi a oni mi řeknou, že jim to pomohlo, tak to je taky hlavní ocenění, no …
Nejnovější komentáře