Po 7. Parkinsoniádě

 

Co se dělo v dalších kolech u našeho sdružení ¨

 

Po parkinsoniádě se událo mnoho. Dá se říci že jsme ještě nevychladli z toho návalu práce a činnosti. Zúčastnili jsme se několika akcí. Ještě v druhé polovině srpna to byla návštěva Rakouských přátel v Karsteinu na jejich společenské a vzdělávací akci. Na této akci probíhají velmi kvalitní přednášky a vždy se něco nového a zajímavého dozvíme. Využili jsme možnosti se zeptat a navrhnout znovu Přátelům v Rakousku možnost spolupráce na organizaci Parkinsoniády. Odpověď ze strany zaštiťujících organizací, bylo sdělení, že zatím o této možnosti není uvažováno. Přesto jsme odjeli s příjemnými dojmy, že i Rakouští parkinsonici s námi drží jednu linii v boji s nemocí.

Pár dnů po návštěvě Rakouska jsme jeli posílit Klub v Rožnově na jeho pochodě   městem Rožnovem se záměrem zvýšení povědomí Parkinsonově chorobě. Někdy si říkám, že asi mám opravdu tam nahoře tlačenku a dobrého kamaráda. Ten den nám celou cestou lilo jako z konve, ale kamaráíd tm nahoře u Sv. Petra se nad námi slitoval a mezi valašským Meziříčím pršet přestalo. Tak ještě jednou díky C Václave a díky Vám přátelům z Rožnova za krásné odpoledne a za vynikající Program. Už prosím neříkejte, že se teprve učíte. Vy už to totiž umíte a velmi dobře.

No a zase o několik dnů později Kostelec nad Černými lesy organizovaný sdružením Parkinson Help. Krásná a dobře zorganizovaná akce s výbornými přednáškami v zámku. Přímo profesionální organizace s přednášejícími profesionály. Bylo tam příjemně a snad tam byla všude kolem nás energie, která nás povzbuzovala a nabíjela. Únava z cestování na mě padla až doma. Špatně se cestovalo tam i zpět. Tam 5 hodin, zpět skoro 6 hodin.

Přesto, že mi zase někdo řekne, že se montuji do čeho nemám, napíši následující názor. Plně se prokázalo, že malé organizace jsou daleko pružnější než celostátní moloch, ve kterém kecá a mudruje jeden přes druhého, nebo mlčí jako ryba, což je další extrém. U malých organizací není problém cokoliv zorganizovat. Ve společnosti už než se s něčím začne, tak už je spoustu lidí otrávených. Řešení pro konsolidaci SP jsou , jenom se nechce, bojí se experimentovat a chce se jenom vládnout. Vy ze SP, prosím zamyslete se nad tím.

Mám za to, že jsem ještě na několik akcí zapomněl. Nemusí tady být zákonitě vše. Hlavně, že máme dobrý pocit z práce, že nám to přináší uspokojení a radost.     Honza

 

 

První ohlédnutí za 7. Parkinsoniádou

 

S radostí i napětím očekávaný první srpnový víkend se přiblížil, čas přivál vzácné hosty i účastníky Parkinsoniády. Členové klubu Parkinson Slovácko se cítili jako školáčci. Přestože jich už zvládli pět, tato měla být jiná, a to hlavně počtem borců. Z prvotních    asi šedesáti jich letos přijelo bezmála 250. Radost i starost remizovaly. V pátek 1. srpna se tradičně pod křídly města Hodonína ve zdejším KD konalo slavností
zahájení jako přivítání všech zúčastněných. K tomu přispěl Hradišťan. Neuvádím jména, protože toho není třeba – jsou známá a co víc, nejsou potřebná. Důležití jsou jejich nositelé, samotní lidé, jak ti, kteří byli na jevišti, tak ti v hledišti – a to lidé s diagnózou PN, či jinou – stejnou měrou jako lidé sympatizující nebo “jen” ti, kteří prostě přišli.

Atmosféru tak silně pulzující energií laskavosti, radosti a vzájemným sdílením jsem v takovém měřítku a v tak různorodém obsazení ještě nezažila. Teď mluvím jako divák.
Velmi mne potěšil, obzvlášť v dnešní době, citlivý přístup významných osobností Paní starostky města Hodonín Milany Grauové, pana profesora Evžena Růžičky z extrapyramedového centra i hlavního organizátora parkinsoniády Jana Škrkala Jak ale vyjádřit poděkování všem v hledišti?
Bouřlivý aplaus zazněl při příchodu členů Hradišťanu, během jejich úžasného programu, ale neztratil na intenzitě ani při příchodu pana Jana Škrkala (předsedy…. a hlavního pachatele” všech Parkinsoniád) se starostkou města Hodonína  Milanou Grauovou, když přišli jim i všem ostatním poděkovat.

V předsálí mohli všichni přišedší zhlédnout výstavu s názvem “Doživotí”, jejíž tvůrkyní je především paní Romana Skala Rozembaum, představitelka organizace Parkinson Help. Svou neobvyklou formou a konkrétní srozumitelností zaujala všechny, dokonce i náctileté.

Sobotní klání proběhlo v tradičním mumraji při prezenci a ostatních organizačních záležitostí. Stanoviště byla připravena, rozhodčí na celkem 11 stanovištích také, obnovili jsme i soutěž družstev.
Po slavnostním zahájení za účasti ( náměstka hejtmana pana Stanislavaa Juránka, místostarosty města Hodonína , radního JmKÚ Jiřího Jandy, Pani Zuzany Domesové, zástupců sponzorských firem klání začalo. Skončilo v předpokládaném čase, vyvrcholilo vyhodnocením a udělením cen, řeklo by se nic mimořádného. Ale já osobně se hluboce skláním před všemi účastníky bez rozdílu. Tedy, přece jen s malinkým. S úctou a obdivem vůci všem nemocným. Pohoda, která se stala poznávacím znamením všech Parkinsoniád i vzájemných setkávání členů jednotlivých klubů je neocenitelná. A že jich není málo ani v průběhu roku!

Letos se sešli přátelé z Polska, Rakouska, poprvé i Maďarska a hlavně ze Slovenska. Ty jsem si nechala naposled, protože bych chtěla zmínit jejich nasazení při konání 6. Parkinsoniády, která se konala v Piešťanech.
Byla úžasná, jak jinak.

Kdo by si myslel, že po udělení cen vše skončilo, velice by se mýlil. Připraveného programu pásma lidového umění lze směla říci v profesionálním provedení několika zájmových sborů, mezi něž lze zařadit Sboreček, Drmolice, Důbravu i mužský sbor se zúčastnili všichni a já po pravdě přiznávám, že hala sportcentra Želva pulzovala až do půlnoci.
K tomu není co dodat. Snad jenom trochu statistických údajů. Ty však nejsou důležité a necháme je na později.

 

Hanka Zelinková jako hlavní rozhodčí, cvičitelka a jako člověk.