Perníkové srdíčko s nápisem „ROŽNOV 12. 4. 2014“ nám všem bude připomínat akci, pořádanou PK Rožnov pod Radhoštěm, které se zúčastnilo v rámci oslav Světového dne Parkinsonovy nemoci i naše Parkinson Slovácko o. s.
Sešlo se zde kolem stovky bezvadných lidí. V dřevěnné hospůdce bylo moc útulno, dobré pití a jídlo tu nescházelo. A za doprovodu cimbálu a houslí jsme si zapěli a pokecali.
Setkání se vydařilo, díky PK Rožnov za bezvadně nachystanou akci a těšíme se na další shledání .
Hany
Ještě si dovolím Hanko trochu doplnit. Pozvaní hosté nepřišli. Nedostavila se ani nová mediální tvář. Což vůbec nevadilo. Osobně si myslím, že není třeba. Obzvlášť, když si některé tváře nechávají zaplatit. Takový cimbalista a hudební těleso, které spontánně vzniklo v té kouzelné hospůdce jak o ní píšeš, vydá víc než slavné divadelní ansámbly. Takovou atmosféru jakou vytvořilo toto těleso náhodných hudebníků profesionálové nemají šanci vytvořit. Škoda je jen v tom, že nepřišli hosté z řad parkinsoniků. Přišli však jiní nám milí. Novinářka Táňa Pikartová a novinář Petr Trávníček, manželé Poštovi a další obyčejní lidé. No a podle hesla, co se nevyřeší samo nestojí za řešení, to dokonale fungovalo.
Paní Vlaďka a její spolek Parkinsoniků je skupina správně zapálených osob, která umí strhnout ostatní ke správné náladě. Paní Vlaďka má jiskru v oku a srdce na dlani, zkrátka paní Vlaďka umí. Kolektiv, který vznikl kolem manželů Svobodových má to správné nadšení.
Za všechny i za sebe skládám Rožnovským velkou poklonu a těším se na další setkání. Honza
Trochu opožděně od kamaráda. Zdeňku díky za všechny.
Vzpomínka na Den Parkinsonovy choroby mezi parkinsoniky.
Stále i po šesti týdnech mám plnou hlavu nejenom pro mne zajímavého, velmi příjemného výletu. Díky pozvání pana Jendy Škrkala jsem se dostal do společnosti „Parkinsoniků“ a to zrovna ve Světový den Parkinsonovy choroby 12. dubna 2014 při setkání několika Parkinson klubů v Rožnově pod Radhoštěm.
S Jendou Škrkalem jsme se blíže poznali na našich posledních pracovištích – on byl tajemníkem Městského úřadu v Dubňanech a já jsem podnikal v kulturním domě, kde sídlí i městský úřad. Občas jsme udělali jeden druhému Havlíčkovu – Lávrovu vrbu, vyměnili si názory na práci toho druhého a tak jsme poznali, že si můžeme vzájemně důvěřovat. Ale bohužel, čím jsme měli k sobě blíže, tím více nám přibývaly roky a s nimi i zdravotní problémy. O Jendových problémech toho vědí parkinsonici vcelku dosti – mně se Parkinsonova choroba vyhýbá. Ale! Na dovolené mě navštívila menší mozková cévní příhoda (mrtvice zní příliš krutě), před dvěma lety mně šikovní lékaři vyoperovali zhoubný názor v tlustém střevě a kardiologové loni i letos domlouvali mému srdíčku, které se rozhodlo ťukat trochu jinak, než by mělo. No a to už ve mně vyvolalo tak říkajíc „blbou náladu“. Proto jsem byl zvědavý na kolektiv, který se skládá převážně z lidí s menším či větším zdravotním problémem. V minulosti jsem organizoval mnoho kurzů zaměřených na zdravotní prevenci tzv. psychosomatické metody regenerace sil, zejména vedoucích pracovníků ale lidí relativně bez zdravotních potíží.
S těmito pocity a zkušenostmi jsem se objevil mezi „Parkinsoniky“ a k tomu ještě na setkání jejich několika klubů. Myslím si, že z tohoto setkání ve mně zůstalo mnoho zásadních poznatků. Mohl jsem sil přebrat svoje sebelitování a viděl jsem, že se dá hezky žít i s těžkými chorobami. Těch zhruba sedmdesát lidí mně ukázalo, že se umí hezky a vesele bavit, že si umí vzájemně poradit a to nejenom o nemocích, umí se jeden druhého vyslechnout a hlavně – dodat si chuti do života.
Za jeden den jsem poznal mnoho příjemných a dobrosrdečných lidí, kteří umí žít a bavit se i s vlastními problémy a záludnostmi života. Myslím, že těch pár hodin v kolektivu „parkinsoniků“ bude i nadále ovlivňovat moji psychiku v tom pozitivním smyslu – dobře žít i se zdravotními problémy a nutnými omezeními.
Jendovi Škrkalovi jsem v minulosti mnohokrát vytýkal, že je moc hodný, ale vidím, že i když je pořád hodný je férový a pracovitý a jak jsem poznal a stále se o tom přesvědčuji, platí ta slova i o jeho manželce Heleně.
Přeji všem parkinsonikům moc pěkného v životě a ať moderní věda omezí výzkumy na techniku k vraždění lidí a věnuje více prostředků na vyléčení těžkých nemocí.
V Dubňanech dne 30. května 2014 Zdeněk
Nejnovější komentáře