Opět krásný festival, opět spoustu zajímavých lidí, opět spoustu poznatků, opět spousta myšlenek a nápadů a podnětů k tomu, jak dělat práci, které má smysl. Práci pro druhé i pro sebe.
Vstávali jsme ten den ve 3 hodiny. Vyjížděli jsme v době, kdy vstávalo i slunce. Byla to pro mě krásná podívaná, kterou jsem již dlouho neviděl. V dobách zaměstnání to pro mě nebylo, až tak nezvyklé a východ slunce jsem vídával poměrně často. Zkuste si to alespoň představit. Vzdálený obzor, rudý opar v odstínu od nejsvětlejší po zářivě rudou a pod ním postupně se vynořující rudé slunce. Nejprve malý oblouk, který postupně narůstá, až do stádia, kdy se jakoby v nestřeženém okamžiku vyhoupne celá ta krása nad obzor a kolem té krásy uvidíte rozbíhající se paprsky přinášející život celé naší zeměkouli. V tomto okamžiku si právě uvědomíte sílu života a nicotnost jakýchkoliv rozmíšek a strastí. V tomto okamžiku si také uvědomite i krásu života a že vše ostatní je nepodstatné. Z takových okamžiků lze čerpat obrovskou sílu do života. Už jenom pro tento zážitek mi tato cesta stála za to.
Nebudu zde popisovat co vše na festivalu proběhlo, co se událo. Pouze chci říci, že i přesto, že nám déšt před naším vystoupením rozehnal plné hlediště diváků. A jako divák tam zůstal jenom Václav Veselý minulý předseda Společnosti Parkinson s naší kamerou a jeho žena Marta s pláštěnkou, kterou držela nad kamerou. Václave Marto moc děkuji. Že vzhledem k dešti a ozvučení toho Ti co koukali z pod stanu moc neslyšeli považuji naši účast za prospěšnou, jak pro sdružení tak pro parkinsonickou obec.
Chci poděkovat pořadadetelům akce za to že nás pozvali, za bezvadnou organizaci, za možnost setkat se se zajímavými a milými lidmi, za možnost navázání nových přátelství a za možnost navázaní nových kontaktů a nových budoucích přátelských vztahů. Děkuji také všem, kteří se zastavili u našeho stánku, popovídali si snámi, děkuji všem které jsme potkali a oslovili my je a oni na nás měli vždy čas, děkuji za všechny krásné chvíle a povídání s kýmkoliv a kdekoliv v prostorech festivalu. Nikdo neřekl nemám čas. Každý měl čas, každý si chtěl povídat. Dalo by se toho napsat hodně, třeba o přátelích z klubu Hradec Králové a povídání s nimi o setkání s poslankyněmi Lenkou Kohoutovou a Vladimírou Lesenskou, které přišly podpořit akci a našly si čas i na nás. Třeba i o tom jak moje žena v polobotkách vylezna ve svých téměř 63 letech až na vrchol lezecké stěny. O našich členkách Hance tanečnici, Věruně pokladní, Ivaně skladatelce a scénaristce, kterou předseda nechce poslouchat. O řidiči mikrobusu, který je manžel naší Hanky tanečnice a bez nároku na odměnu nás bezpečně odvezl tam i zět.
Milí přátelé z Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. S odstupem času několika dní po festivalu mám dojem, že se Vám v Hradci podařilo zastavit na chvíli čas. Za všechny děkuje.
Honza Škrkal předseda občanského sdružení Parkinson Slovácko
Nejnovější komentáře