Našemu spolku se vždy vedlo dobře, protože jsme si ho sami vytvořili a na tom se nic nezměnilo ani za ztížených podmínek, ke kterým došlo – dochází nyní. Pořád jsme to my.
Naše činnost neustala, jen se přesunula, protože vládní nařízení se respektovat musí, do jiné roviny. Elektronická komunikace mezi námi existovala, jen se teď, dočasně, posunula na tzv. první místo. Nic totiž nenahradí osobní kontakt.
Ten hlasový, rovněž velmi důležitý, zvládal a zvládne mobilní telefon, Skype a jiné, dnes dostupné formy. Řeč těla ale zůstává opomenuta, o dotyku, jako je např. podání ruky nebo přátelské objetí, si ovšem můžeme nechat jen zdát. Jsme ale lidé, kteří jdou cestou řešení problémů, neboť ty jsou tu právě proto, aby se řešily. A tak jsme do jisté míry přehodili výhybku a přesunuli své aktivity, cvičení, do domácího prostředí.
Vzájemné přeposílání si podpůrných cviků různých autorů (chiropraktik Láslo Vincenc apod.) včetně fotografií, videí či jen slovem vyjadřovaných doporučení (reflexní body těla) se znásobilo. Obohatilo tak naši vzájemnou korespondenci, naše kontakty. Nejde jen o sdílení vzájemného stavu, možností pokračování nebo změny léčby nebo „jen“ o poptání se na zdraví naše i blízkých a přátel.
Cvičíme dál, vzájemně si zpestřujeme svou životní pouť o nové poznatky a co víc – věnujeme se svým zapomenutým nebo odkládaným činnostem, koníčkům, které naplňují naši duši. Darujeme čas sobě, rodičům, dětem, vnoučatům.
O to víc se těšíme na společné setkání v tělocvičně, posezení u jednoho stolu u příležitosti pracovní i společenské. Na plánování společných výjezdových akci za zdravím, kulturou nebo společným prožitkem nezapomínáme. Právě nyní nám doba dopřává čas na dobrou volbu. Hanka
Pokračuje Honza, je to tak jak píše naše Hanka. Já na věc koukám trochu z jiného úhlu. Zkrátka každá událost, která se kolektivu dotkne něco přinese. Zlepšení, nebo zhoršení. Také stmelení kolektivu a nebo jeho rozpad. Tentokrát se nedá výsledek ani předpovědět. Nepřítel, který zasáhl do života celé planety Země je těžko polapitelný, je nečitelný, a i když se zdá, že nám nemůže příliš škodit, tak škodí. Parkinsoniky občas cloumají depky a v souvislostech s nebezpečnou nemocí jiného druhu to není sranda. Většina z nás parkinsoniků je poněkud starší, dle odborníků ohrožená skupina, které bylo doporučeno se více chránit. Chránili jsme se a budeme chránit i nadále, ale bydlí s námi dost často naši synové, nebo dcery, vnuci, vnučky. Dle mého názoru jsou ohrožení jinak, ale důsledky vyjdou na stejno. Hrozí jim stejně jako nám karanténa, omezení pohybu, stýkání se s rodinnými příslušníky a přáteli. Možná jsou na tom ještě hůře. Zhoršuje se jejich finanční situace, přicházejí o zaměstnání vhledem ke krachu podniků a živnostníků.
Stále s něčím srovnáváme, co je horší a co lepší. Myslím si, že je srovnávání zavádějící a že k ničemu nevede. Jenom k pochybnostem, k obavám a strachu o blízké a rozpadu čehokoliv.
Nezbývá než čekat na zázrak, na šťastnou náhodu, že se podaří objevit díky štěstěně lék. Pokud to bude jako s námi a Parkinsonovou nemocí, my se léku nedočkáme. Ještě že pro parkinsoniky jsou alespoň léky pro zpomalení progrese nemoci. Nejsem z těch co každou chvíli upadají do skepse, depek a jiných nežádoucích stavů. Nyní všichni celá matička zem musí táhnou za jeden provaz.
Svým maloměšťáckým životem, touhou po mamonu a věcech, které nám jsou v podstatě k parádě a tím k ničemu, jsme matičku Zem naštvali a hodně rozhněvali. Nyní bychom měli napravit vše co jsme pokazili. Ten, kdo se kolem sebe v poslední době koukal a zvláště večer na oblohu a sluchem poslouchal co slyšet nebylo, si musel uvědomit jaké krásné ticho je na obloze v ulicích obcí a měst. I zvířata, a především ta domácí ani nepípla. Takové kouzelné ticho si pamatuji jenom z doby do mých 10 let.
Jak to napravit? Na to není odpověď. Přesto bych se možná trefil, když řeknu slevit z nároků, které jsme si vypěstovali a vzdát se každý něčeho z toho co máme rádi.
Až budete někteří číst tento příspěvek, možná si řeknete, že Honza spadl na hlavu. Ano spadl, dokonce hlavou na obrubník. Jsem, ale přesvědčen, že můj mozek to vydržel.
Mezi mnoha spolky a různými skupinami lidí to zrovna moc neladí. Chci tím říct, že se mnoho kolektivů ve všech zemích rozpadá. Je to tak i u Parkinsoniků. I naše parkinsonické hnutí bylo Kovidem 19 poškozeno. Co s tím? Pokud někdo víte, poraďte. Honza z Parkinson Slovácko
Nejnovější komentáře