Archiv

Rubriky

Cena ,,Ď”

5

CENA „Ď“.

Oprava textu a především omluva panu Langerovi a jeho rodině.

Ani jsem nevěděl, že něco takového existuje. Přišla obálka  a v ní modré pozvání na udílení ceny „Ď“ (děkuji). Musím se přiznat k tomu, že jsem si na webu o ceně ,,Ď” moc nepřečetl a tak se stalo, že jsem na naše webové stránky napsal mylnou informaci o autorovi, zakladateli i pořadateli.

Po upozornění na moji mylnou informaci přiznávám že se hodně stydím a moc se omlouvám. Pan Richard Langer s rodinou jsou zakladateli ceny „Ď“. Teď když vím co jsem měl vědět po výzvě, abych přijel do Brna na udílení ceny „D“, tak teprve mi dochází, že za 17 letou činnost měl být spíše než já oceněn pan Richard Langer s rodinou. Dovedu si živě představit jaká je to práce zorganizovat udílení ceny ve všech krajích a dokonce i jiných městech. Zorganizovat na závěr celostátní cenu v Praze už musí být heroický výkon. Řekl bych, že náročnější než naše Parkinsoniáda. Paní a pane Langerovi ještě jednou.11

Prosím moc přijměte moji omluvu.

Když jsem seděl při udílení ceny v Mahenově knihovně, už tam mě utíkaly hlavou myšlenky o náročnosti organizace Ceny „Ď“. Nevymýšlím si, opravdu to tak bylo. Většinou řeknu co cítím a co si myslím, že je potřeba říci. Byl jsem však poněkud z toho dění mimo.

Získal jsem cenu „Ď“ za Jihomoravský kraj.   Nemyslím si, že tato cena je jenom moje. Ta cena je i oceněním kolektivu, účastníků  Parkinsoniády i jiných pomocníků z celého Česka a okolních států  Střední Evropy. A že už jich bylo… Třeba rozhodčí u disciplín už dělali i německy mluvící účastníci. Přesto, že si se soutěžícími nerozuměli slovem, rozuměli si i beze slova. Zkrátka jak se slangově říká „pohoda, klídek, tabáček“.

Krajská cena mě posouvá  do celostátní. Jak to bude vypadat v Praze a kdo získá tu nejvyšší cenu vám sdělíme, až se vrátíme z Prahy.        Honza

 

Profram 10. Parkinsoniády

Program

Dopis, poděkování i přání .

Tak tu již delší dobu sedím a přemýšlím jak oslovit vás, vás kteří jste pomohli. Pomohli radou, přímou pomocí či financemi. Každý rok píšu oficiální oslovení. Mám však za to, že je příliš suché a studené. Tak mi dovolte použít teď před Vánocemi oslovení trochu vřelejší.

Vážená/ý milá/ý Lenko, Petro, Martino, Roberte, Tomáši, Petře, Táňo, Hanko, Evičko, Radko a desítky dalších. Asi jsem teď před vánocemi naladěn víc než vánočně. Asi mě začíná daleko těžší zápas s nemocí. Nejste tu a nevidíte mě ráno než zaberou léky, nevidíte mě když upadnu do depky, když skutečně fyzicky upadnu a skončím hlavou na obrubníku, když mám problém ujít asi 10 kroků z ložnice na záchod, když dojdu pěšky na vzdálenost 500 metrů a zpět bez podpory manželky, je to velký problém se vrátit, ale i jiné věci a činy, o kterých nerad mluvím. Třeba o fobii ze sklepní pracovny, ze které jsem měl několik roků radost, že ji mám. Je to také rozhádanost organizací slučujících nemocné a vědomi toho, že tento stav se nedá napravit.

Nechci se moc rozepisovat. Dlouhé dopisy se nečtou, není na ně čas a několika větami se vyjádřit vše nedá. Stále se oháním a mluvím o Parkinsoniádě, ale právem. Ti nepřejícní prorokovali její zánik hned po první. Nestalo se a já právě díky vám všem, kteří jste pomohli vidím i cítím obrovskou podporu bez které bych tak daleko nedošel. Když jsem bojoval o její pokračování měl jsem hlavu tak otlučenou, že letos vydržela i bouračku na kole a ránu hlavou do obrubníku. Měl bych vlastně poděkovat těm nepřejícníkům.

Rok co rok jsem si říkal dost, ale ti co na ni jezdili a stále ve větším počtu mě utvrzovali v potřebnosti a kvalitě záměru. Stalo se, že rok co rok se zvyšoval počet účastníků a jejich počet už nás nutí stanovit strop, který se dá zvládnout. Byly by nápady a myšlenky jak dál. Každý rok nás něco zajímavého napadlo čím jsme Parkinsoniádu oživili. Nápady chodí neustále. Ale???   Jeden rok jsem již obcházel víceméně z recese Pražskou Sazka-Arénu. To už mi však manželka klepala na hlavu s otázkou: Blázníš?  Budeš rád, když zvládneš tu desátou v Želvě.

Nezkoumal jsem zatím vážně jiné možnosti. Z toho co jsem obhlížel vyšla vždy naše Želva vítězně. Bylo by však jedno místo pod širým nebem, kde???? Počasí však zajistit neumím a ubytování tam není.

Ale dost. Tohle povídání bude na našem webu a posílám je těm největším podporovatelům. Poděkování patří všem, kteří se jakkoliv o uskutečnění kterékoliv Přidat do slovníku zasloužili. Největší poděkování však soutěžícím parkinsonikům.   DĚKUJEME.

Za sebe i za členy Parkinson Slovácko vám moc děkuji.  Honza

V Dubňanech 17.12.2016

Přání 2017

1

Odpočinek Slovácka a Honzy s Helenou

Návštěva akcí spřátelených spolků aneb – po Parkinsoniádě si odpočineš.    Znělo z úst účastníků 9. Parkinsoniády.

Jenom lehce připomenu 2 motta. Naše parkinsonické „pohyb je život – život je pohyb“ a Václavovo „parkinsonik se nesmí zastavit“.

Jak vypadá odpočinek Spolku Parkinson Slovácko, pro předsedu spolku a jeho ženu to platí dvojnásob. Posuďte sami.

Srpen: Práce spojené s úklidem materiálu, vyúčtováním, poděkováním a návštěvami pomocníků, sponzorů a sympatizantů.

Měsíc září: Účast na bowlingovém turnaji v Brně, na sportovní akci v Bludovicích pořádané spolkem v Novém Jičíně, v Olomouci na pravidelném každoročním bowlingovém turnaji.

30.9. 2016 den seniorů v Domě kultury v Hodoníně a nyní si už nemohu vzpomenout co dalšího. Určitě to však není vše.

Rekondiční pobyt v Trojanovicích jsme pro nemoc vzdali, ale účast na Panelové diskusi, která se konala 6.10 2016 v Arcidiecézním muzeu jsme vzdát nemohli.

Všechny tyto akce byly výborně zorganizované a uskutečnily se v klidu a ke spokojenosti účastníků. Čekají nás však akce další.

Sportovní den Brňáků ve Velkých Němčicích a naše drobné akce.Mimo jiné jsme začali s přípravou 10. Parkinsoniády.

Divíte se? Já sám sobě ano,

Vše bylo organizačně velmi dobré. Z účastníků vyzařovala spokojenost a touha setkat se brzy opět někde jinde.

Tak tedy přátelé, nevzdávejme to, dokud naše těla zvládají, držme se našich mott.

Honza

 

Pohled organizátora

9. PARKINSONIÁDA

I jiné akce např. festival  „Žiji stejně jako Ty, aneb poznávejme se navzájem“, kterého jsme se zúčastňovali a je škoda, že už není.

Stejně krásný festival jako parkinsoniáda, se spoustou zajímavých lidí, se spoustou poznatků,  spoustou myšlenek a nápadů i podnětů k tomu, jak dělat práci, která má smysl. Práci pro druhé i pro sebe. Festival, který pořádal Nadační Fond pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Festival, na kterém se scházela spousta osob s různým  zdravotním postižením, jejich rodinných příslušníků, kamarádů a sympatizantů.

Nadpis  nad tímto příspěvkem provokuje rozvinout ho a použít v souvislosti s hodnocením krásné akce  9. Parkinsoniády. Řeknete si mnozí, že Honza „plete koše s baňama“, jak se tu na Slovácku říká.

Rozhodně neplete, protože vše souvisí se vším. To, co je na tom nejzajímavější a také nejhodnotnější, je setkání mnoha různých lidí nemocných i zdravých. Nikdo nikoho k ničemu nenutí, nikdo nikoho nepřesvědčuje a přesto jede za poměrně krátkým setkáním s přáteli i mnoha novými přátelstvími i za jinými postiženými nevyléčitelnými nemocemi, Jedou společně s mnoha dalšími parkinsoniky a roskaři,  které ani neznají vydat ze sebe  a ze svých již ubývajících sil heroické výkony a to doslovně. Jak to, že si dovoluji takovéto tvrzení napsat? Tím heroickým výkonem je totiž pro některé kopnutí na branku. Pro některé i ranní vstávání a cesta stovky kilometrů už vůbec.  Doslovně. Aby mnozí mohli kopnout do míče směřujícího do připravené branky musí ho 2 pomocníci podržet a nebo mu jinak pomoct. Nelze se potom divit obrovské radosti při vystupování na stupně vítězů a při přebírání medailí za tak z pohledu zdravého člověka  jednoduchý výkon.

A za čím ještě? Jedou tam, ve věku ve velké míře převažujícím šedesátku, lidé postižení  Parkinsonem, roztroušenou sklerózou. Je to akce, ve které vládne vzájemná sounáležitost, lidské cítění a pochopení bolestí fyzických i duševních. Jedním slovem zde vládne v plné míře empatie, jejímiž atributy jsou přátelství,  láska, ohleduplnost a vzájemná pomoc.

Každý rok si pokládám otázky. Má tato akce význam? Má nějaký vliv na lidské soužití? Má pro nemocné význam po stránce léčby? Má význam pro zdravé?

Před každou další parkinsoniádou si kladu otázku, na kterou si jak vidíte umím i sám odpovědět a ta otázka zní: Přijedou letos opět v dostatečném počtu, aby vynaložené úsilí stálo za to?  Odpověděl mi na ni letos i člověk (politik), před  kterým jsem ji vyslovil. Pane Škrkale i kdyby jich byla jenom třetina stálo by to za to. Těch otázek se slůvkem proč je samozřejmě víc.  Mnohokrát vyslovené a mnohokrát odpovězené. Vždy stejně. Byly i negativní prognózy o krachu akce.

Devět parkinsoniád a z nich jedna na  Slovensku (stejně úspěšná)  a stále stoupající počet účastníků svědčí o zájmu a hodnotě akce. Přestože jsme ještě neskončili s uzavřením letošní 9. parkinsoniády, připravujeme již desátou. Bude výroční a bude v režii mé a mé manželky poslední. Náš věk blížící se  sedmdesátce a také sama parkinsoniáda  říká,  nechte to jiným, mladším. A my tomuto volání vnitřního hlasu rozumíme. Zdá se, že bude vyslyšen a že se najde člověk, který tu pomyslnou káru potáhne s dalšími nadšenci dál.

Začínali jsme s malou skupinkou soutěžících parkinsoniků, která postupně narostla k číslu blížícímu se ke třem stovkám. Ten počet už je tak velký, že ho omezujeme. Ubývá nám sil a nezvládli bychom celou organizaci.

Při samotné akci nikdy moc nevnímám, zda jsou lidé spokojeni, zda se jim tu líbí a zda budou chtít přijet na další parkinsoniádu.  Zdá se, že se jim na Slovácku líbí. Podnětem udělat v pořadí další jsou vždy záběry z dokumentů pořízené  fotoamatéry pro svou potřebu, které nám posílají a které si opakovaně prohlížím.  Tak mohu s klidným svědomím na závěr napsat.

V každé části světa je něco nádherného, ale v každé části světa ráno vychází slunce a dá se koukat na dech vyráženící východ slunce a užít si těch několik krásných okamžiků. Tím sluncem je pro parkinsoniky možná i ta parkinsoniáda. Ovšem ne tak krásná jako slunce samo, ale stejně táhnoucí a stejně burcující k boji s nevyléčitelnou nemocí.

Moc vám všem, kteří se snažíte rozumět, přijet, přijít na pomoc a podpořit, děkuji.

Honza ze Slovácka i za Slovácko

Skončila 9. Parkinsoniáda.

Pokládám si s jejím koncem otázky. Jak ji ohodnotit. Co o ní napsat? Koho pochválit a koho ne. Komu poděkovat a komu ne.

Komu poděkovat. Tato otázka je jednoduchá. Poděkovat je třeba všem. Organizátorům, účastníkům, rozhodčím a pomocníkům, sponzorům a osobnostem jak politického dění, tak i osobnostem z běžného života. Mezi ty hlavní a nejdůležitější patří všichni soutěžící. Po nich to jsou ti, bez kterých si já osobně  nedovedu parkinsoniádu představit. Začal bych ženami u prezence. Jenom tak náhodně Ing. Alenou Dostálovou, Evou a Janou Příkazskou. Dalšími ženami sedícími tiše v rožku haly a pozorujícími dění na hale jsou zdravotnice Andělka a Boženka. Doktoři o kterých mnozí ani neví, že tam jsou. Novináři Táňa s Petrem. Stále usměvavý personál haly a restaurace. Rozhodčí a pomocníci ( letos jich bylo 46). Hosté, pozvaní sponzoři i hosté s cílem poučení , nebo zábavy. Doktorka Dagmar Dupalová se svými studentkami. Mimochodem byli v těch žlutých tričkách jako světlušky. Fyzioterapeutka z Polské Lodže Ewička Swiatok, která se vám tak líbila. Moderátoři, kameraman, zvukař, fotograf, technik pro přenos, „Staroratiškovická cimbálová muzika“, „Sboreček“ krásných zpěvaček, Svingová skupina a my organizátoři. Promiňte nechce se mi počítat, ale s přímými účastníky do 300 nemůže moc chybět i přes to, že se zhruba 30 přihlášených přímých účastníků nedostavilo, nebo se neomluvilo.

Byl jsem dotázán jak probíhalo zajištění organizace 9. Parkinsoniády. Myslím, že není třeba se moc rozepisovat. S mnohými z vás jsem o problémech s tím spojených hovořil.

Zhodnocení parkinsoniády. V pátek krásný koncert s vynikající hudbou zpěvem a melodiemi. V sobotu klidný průběh soutěže a opět krásný kulturní večer.   Honza Škrkal

 

Pozvánka na koncert pro 9.Parkinsoniádu

Hotový plagát

Pozvánka foto 2

PROPOZICE 2016

Propozice na 9. PARKINSONIÁDU jsou umístněné v kolonce 9. Parkinsoniáda.

Jsou dvě verze, na čtení i pro stažení