Nikomu z vás, kteří jste ho přímo neznali to jméno nic neřekne. Než se stal členem našeho spolku neřeklo to jméno nic ani mě samému.
V civilu havíř, věkem 87 let, parkinsonik více než 20 let.
Tichý skromný, trochu oparný v nových situacích. Když jsme začínali novou věc držel se trochu zpátky, ale vždy přišel a pomohl. Hodně cvičil, aby se udržel v kondici a moc mu ta jeho cvičení pomáhala. Byl členem Mužského pěveckého spolku až do samého konce a také činný a obětavý.
Jardo nastala situace, která nám nedovolí se s Tebou rozloučit a doprovodit Tě na místo Tvého odpočinku. Budeme na Tebe myslet a alespoň v duchu Tě na ně doprovodíme.
Škoda každého z nás. Každý, kdo nás opustí nám chybí.
Budeš nám chybět i Ty. Víc neumím říci ani napsat.
…I TAKOVÉ DNY JSOU, KDY RÁNA ZA RANOU, SI CESTU K TOBĚ
NAJDE A MÁLO KOMU DOJDE, ŽE PADÁŠ ÚNAVOU….
…….PÁR PŘÁTEL STAČÍ MÍT, mít pochopení pro činy své i činy jejich. Společnou
cestou jít a v tom, co nás nejvíce pálí, zvítězit.
Jarda svůj příspěvek končí slovy
jedné krásné písně a já jsem si dovolil těmito slovy začít. Použiji ještě slova
bývalé předsedkyně z jednoho dopisu, který mi poslala. Už je to hodně dávno.
Byla to otázka. Možná, že už si její znění přesně nepamatuji. Zněla asi takto:
„ Jendo, proč nemůže být Parkinsoniáda svátkem parkinsoniků i v českých
krajích, když je svátkem na Moravě?“ Odpověděl jsem ji tenkrát, že může. A že
to nezáleží jenom na mě.
Dnes je už rok a půl po 12. Parkinsoniádě
a my nevíme, co bude dál s
moravským svátkem. A zda zvítězíme nad novou těžkou nemocí. A že to byl
svátek krásný a také namáhavý, chvílemi i veselý. Znělo ze všech úst, která se
o něm vyjadřovala. V každém případě proběhl v klidu a pohodě.
Krásně to napsali Helena V a Jarda Š. Do té doby jsem nevěděl, co a jak
o Parkinsoniádě psát. Teď už vím a
děkuji jim za jejich hodnocení na různých webech. Každé jiné a přece stejné.
Takové lidské a upřímné.
Já hodnotit nebudu, já budu děkovat. Hodnocení je na vás účastnících a nebojte
se nebudu se zlobit. Jako první tu musí zaznít poděkování soutěžícím
parkinsonikům.
Přátelé v nemoci, jménem pořadatelů vám děkuji za to, že jste dobrovolně a
rádi přijeli a dali nám prostor vás trochu unavit i potrápit. Trochu je však
špatný výraz. Někteří jste dostali pořádně do těla a to našim i vlastním
přičiněním. Jarda napsal, že jste se všichni, kteří jste soutěžili, chtěli
nejen zúčastnit, ale také vyhrát. Ta vidina, která vás hnala k vítězství, nebyl
jenom boj o medaile, ale i těžký boj s
naší nemocí. Boj nejen s parkinsonem, ale také s nemocí roztroušená skleróza.
Víme, že jsou i jiné nemoci a daleko
těžší. Každý si však poradit musí s tou svou. Vždyť ta jeho je vždy těžší. A opět záleží jen na
nás. Proto jsme se v Dubňanech
v hojném a stále větším počtu
scházívali a společně Parkinsona poráželi.
Sportovní hala Želva nám k tomu podmínky vytvářela a na bojovné
parkinsoniky se těšívala. Atmosféra to
dokazovala.
Nebyli to jenom Češi, jsou to i Slováci, Poláci, Rakušané a náhodní bojovníci.
Přijížděli sami i v doprovodu a těšívali se jeden na druhého jako děti.
Takovou atmosféru nelze jinde
zažít.
Začínali jsme pod přátelskou podporou Města Hodonín v jejich domě Kultury a končívali veselí a šťastní sobotním večerem, obohacení kulturou a
folklorem v hale Želva tancem, zpěvem i potleskem. Škoda jen, že
dubňanské vedení nemělo pochopení a nepodpořilo nás více.
Ale cennější bylo a je, že u dubňanských občanů a mých spolupracovníků a
přátel jsme ho vždy měli.
Věc se dnes jeví tak, že záleží na
celém světě, zda a jak se s novou
nemocí všichni popasujeme. Obracím se
tedy na vás lidé milí, nedejte jí prostor ani malou chvíli a utlučme ji
tak, aby se už nevzpamatovala a pokoj a klid celému světu dala.
To, co je zde napsáno, mělo být
jenom přáním k novému roku, pokojnému životu a zdraví do sta roků.
Milí přátele a kamarádi
nezbývá nám nic jiného než zvítězit.
Jménem Parkinson Slovácko všem moc děkuji.
Stejně tak i členům našemu kolektivu za dobrou práci, za maximální úsilí
udělat vše co, je v jejich silách, aby splnili to, co já slibuji.
po zralé úvaze a zhodnocení mého stavu zad a
kyčle jsem dospěl k závěru, že se Vašeho setkání nezúčastním. Samotnému je
mi to moc lito, ale nejsem “pohádkový
Meresjev” který tancoval s omrzlinami. Já bez obou podpažních
berlí neudělím krok. Každé zatížení levé nohy mi bolest vystřeluje do
břicha. Navíc manželka hlídá naše dva vnoučky 4 a 1 rok celý den. Dcera
Radka má dvě zaměstnání. K fyzioterapii si přidala kantořinu na
škole 2x týdně. Tak mne nemůže ani doprovázet.
Nezlob se na mne, bude to tak rozumnější. Věř mi, že
mne to mrzí.
Pozdravuj všechny, kteří se sejdete. Všechny Ty,
kteří se potýkají a bojuji s hajzlem jménem Parkinson. Kteří se
nevzdávají a snaží o aktivní život. U Tebe a ve spolku Parkinson Slovácko.
Jsem na Vás pyšný a vážím si, jak jste mne přijali pod ochranná křídla. Děkuji
Vám Škrkalovci, děkuji Vám Slovácko.
Chci věřit tomu, že bude někdy líp. Že budou
opět příznivé podmínky se fyzicky potkat.
Přeji všem klidné svátky. Mám Vás rád.
Jirka Doležal, Brno
Smutná zpráva pro členy, příznivce a sympatizanty spolku Parkinson Slovácko.
Milí přátelé opustil nás náš člen, který byl příkladným bojovníkem s Parkinsonem. Petr Novozámský. Bojoval s Parkinsonem 25 roků. Přesto, že byl bojovníkem vytrvalým, neubránil se celkovému kolapsu tělesných orgánů a 18. 11. 2020 zemřel.
Petře – kamaráde moc Ti děkujeme, za příklad bojového ducha a budeme na Tebe rádi vzpomínat.
Našemu spolku se vždy vedlo dobře, protože jsme si ho sami
vytvořili a na tom se nic nezměnilo ani za ztížených podmínek, ke kterým došlo
– dochází nyní. Pořád jsme to my.
Naše činnost neustala, jen se přesunula, protože vládní
nařízení se respektovat musí, do jiné roviny. Elektronická komunikace mezi námi
existovala, jen se teď, dočasně, posunula na tzv. první místo. Nic totiž
nenahradí osobní kontakt.
Ten hlasový, rovněž velmi důležitý, zvládal a zvládne mobilní
telefon, Skype a jiné, dnes dostupné formy. Řeč těla ale zůstává opomenuta, o
dotyku, jako je např. podání ruky nebo přátelské objetí, si ovšem můžeme nechat
jen zdát. Jsme ale lidé, kteří jdou cestou řešení problémů, neboť ty jsou tu
právě proto, aby se řešily. A tak jsme do jisté míry přehodili výhybku a
přesunuli své aktivity, cvičení, do domácího prostředí.
Vzájemné přeposílání si podpůrných cviků různých autorů
(chiropraktik Láslo Vincenc apod.) včetně fotografií, videí či jen slovem
vyjadřovaných doporučení (reflexní body těla) se znásobilo. Obohatilo tak naši
vzájemnou korespondenci, naše kontakty. Nejde jen o sdílení vzájemného stavu,
možností pokračování nebo změny léčby nebo „jen“ o poptání se na zdraví naše i
blízkých a přátel.
Cvičíme dál, vzájemně si zpestřujeme svou životní pouť o nové
poznatky a co víc – věnujeme se svým zapomenutým nebo odkládaným činnostem,
koníčkům, které naplňují naši duši. Darujeme čas sobě, rodičům, dětem,
vnoučatům.
O to víc se těšíme na společné setkání v tělocvičně, posezení
u jednoho stolu u příležitosti pracovní i společenské. Na plánování společných
výjezdových akci za zdravím, kulturou nebo společným prožitkem nezapomínáme.
Právě nyní nám doba dopřává čas na dobrou volbu.
Radujme se z nejkrásnějších svátků a těšme se, že vítězství bude naše. Myslím si, že nám pomůže i krásné jaro a po něm další krásné dny. Nezoufejte a nelajte, vajíčka si uvařte, malujte a zpívejte. Lásku si v jarním čase pěstujte. Jedny Velikonoce vydržte a společně věřme, že příští už si pokazit nedáme.
Milí přátelé parkinsonici, kamarádi, Vám všem, kteří máte Parkinsona, nebo jste jejich partneři, opatrovníci a také vy, kteří jste jim na blízku.
Chci Vám všem za sebe, moji partnerku, členy Slovácka popřát hezké svátky jara, pohodu a klídek. Víte všichni sami, že už bojujeme jeden těžký boj s nemocí Parkinsonovou. Chci Vám popřát velkou výdrž, pevné nervy k dalšímu boji se stejně těžkou nemocí, který již měsíc bojujeme. Věřím, že Kovit 19 porazíme a věřím, že porazíme i tu naši nemoc. Jsme vytrvalí a jsme i silní, protože máme hodně přátel a ti nám hodně pomáhají.
Hezké Velikonoce všem přeje předseda Slovácka Jan Škrkal s celým spolkem Parkinson Slovácko.
Nejnovější komentáře