Parkinson Slovácko z. s.

Vážení přátelé parkinsonici,
už týden přemýšlím co vám mám napsat. Je mi z toho docela ouvej a nejen proto, že jsem prohlásil, že jako organizátoři, myslím tím sebe a manželku, s Parkinsoniádou končíme. Vidím i cítím, že jsme se vyhoupli do stádia, ve kterém se říká v nejlepším přestat. To však není pravý důvod. Věřte, nevěřte i nás zdravíčko o hodně více trápí, než v začátcích.

Když jsme začínali s první Parkinsoniádou, tak jsem postavil náš kolektiv před hotovou věc. Neptal jsem se a oni neprotestovali. Jenom jeden se bál toho, že na to nemáme. Nechali se přesvědčit a na tu desítku jsme to dotáhli. I přes to, že jedna z nich byla na Slovensku. Jen škoda, že se zúčastňovalo málo spolků z Česka.

Milí kolegové, přátelé i sympatizanti. Řekl bych, že ta poslední byla nejvydařenější a že v nejlepším se má přestat. Kromě toho si myslím, že změna je život a že i Parkinsoniáda potřebuje oživení a proto bude 11. Parkinsoniáda na Slovensku.

Co bude dál se uvidí… necháváme otevřené. Rád bych, aby se Parkinsoniády ujali mladí. Nejlépe z vysoké školy a příbuzenského oboru PN.
V tomto rozjímání chybí dvě poděkování. Vlastně by jich tu mělo být hodně. Poděkování patří našim kolegům ze spolku Slovácko.

První poděkování:
Milí přátelé ze spolku Parkinson Slovácko, moc vám děkuji za to, že jste do takového nejistého projektu s námi šli. Byla to odvaha. Byl to boj se sebou samým i s nepochopením a s nesouhlasem mnoha odpůrců.

Druhé poděkování:
Milí přátelé ze spolku Parkinson Slovácko. Děkuji vám, že jste vydrželi až do desáté Parkinsoniády. Jsme vám za to velmi vděční. Přesto, že ovace sklízím převážně já, patří také vám všem, kteří jste přiložili ruku k dílu.

Opět jsem se moc neptal, ale jsem přesvědčen, že mě chápete. Kromě toho víte stejně jako já, že Parkinsoniáda nejen uspěla, ale i zasela své plody.
Neházím flintu do žita, ale budu hledat adekvátní náhradu (organizátora) a věřím, že se mi podaří ji najít.

Ještě alespoň jedno poděkování.
To patří všem účastníkům, sponzorům, pomocníkům, rozhodčím, a mnoha dalším příznivcům. V neposlední řadě i mé ženě Heleně.

Honza                    V Dubňanech 14.8. 2017

9. PARKINSONIÁDA

I jiné akce např. festival  „Žiji stejně jako Ty, aneb poznávejme se navzájem“, kterého jsme se zúčastňovali a je škoda, že už není.

Stejně krásný festival jako parkinsoniáda, se spoustou zajímavých lidí, se spoustou poznatků,  spoustou myšlenek a nápadů i podnětů k tomu, jak dělat práci, která má smysl. Práci pro druhé i pro sebe. Festival, který pořádal Nadační Fond pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Festival, na kterém se scházela spousta osob s různým  zdravotním postižením, jejich rodinných příslušníků, kamarádů a sympatizantů.

Nadpis  nad tímto příspěvkem provokuje rozvinout ho a použít v souvislosti s hodnocením krásné akce  9. Parkinsoniády. Řeknete si mnozí, že Honza „plete koše s baňama“, jak se tu na Slovácku říká.

Rozhodně neplete, protože vše souvisí se vším. To, co je na tom nejzajímavější a také nejhodnotnější, je setkání mnoha různých lidí nemocných i zdravých. Nikdo nikoho k ničemu nenutí, nikdo nikoho nepřesvědčuje a přesto jede za poměrně krátkým setkáním s přáteli i mnoha novými přátelstvími i za jinými postiženými nevyléčitelnými nemocemi, Jedou společně s mnoha dalšími parkinsoniky a roskaři,  které ani neznají vydat ze sebe  a ze svých již ubývajících sil heroické výkony a to doslovně. Jak to, že si dovoluji takovéto tvrzení napsat? Tím heroickým výkonem je totiž pro některé kopnutí na branku. Pro některé i ranní vstávání a cesta stovky kilometrů už vůbec.  Doslovně. Aby mnozí mohli kopnout do míče směřujícího do připravené branky musí ho 2 pomocníci podržet a nebo mu jinak pomoct. Nelze se potom divit obrovské radosti při vystupování na stupně vítězů a při přebírání medailí za tak z pohledu zdravého člověka  jednoduchý výkon.

A za čím ještě? Jedou tam, ve věku ve velké míře převažujícím šedesátku, lidé postižení  Parkinsonem, roztroušenou sklerózou. Je to akce, ve které vládne vzájemná sounáležitost, lidské cítění a pochopení bolestí fyzických i duševních. Jedním slovem zde vládne v plné míře empatie, jejímiž atributy jsou přátelství,  láska, ohleduplnost a vzájemná pomoc.

Každý rok si pokládám otázky. Má tato akce význam? Má nějaký vliv na lidské soužití? Má pro nemocné význam po stránce léčby? Má význam pro zdravé?

Před každou další parkinsoniádou si kladu otázku, na kterou si jak vidíte umím i sám odpovědět a ta otázka zní: Přijedou letos opět v dostatečném počtu, aby vynaložené úsilí stálo za to?  Odpověděl mi na ni letos i člověk (politik), před  kterým jsem ji vyslovil. Pane Škrkale i kdyby jich byla jenom třetina stálo by to za to. Těch otázek se slůvkem proč je samozřejmě víc.  Mnohokrát vyslovené a mnohokrát odpovězené. Vždy stejně. Byly i negativní prognózy o krachu akce.

Devět parkinsoniád a z nich jedna na  Slovensku (stejně úspěšná)  a stále stoupající počet účastníků svědčí o zájmu a hodnotě akce. Přestože jsme ještě neskončili s uzavřením letošní 9. parkinsoniády, připravujeme již desátou. Bude výroční a bude v režii mé a mé manželky poslední. Náš věk blížící se  sedmdesátce a také sama parkinsoniáda  říká,  nechte to jiným, mladším. A my tomuto volání vnitřního hlasu rozumíme. Zdá se, že bude vyslyšen a že se najde člověk, který tu pomyslnou káru potáhne s dalšími nadšenci dál.

Začínali jsme s malou skupinkou soutěžících parkinsoniků, která postupně narostla k číslu blížícímu se ke třem stovkám. Ten počet už je tak velký, že ho omezujeme. Ubývá nám sil a nezvládli bychom celou organizaci.

Při samotné akci nikdy moc nevnímám, zda jsou lidé spokojeni, zda se jim tu líbí a zda budou chtít přijet na další parkinsoniádu.  Zdá se, že se jim na Slovácku líbí. Podnětem udělat v pořadí další jsou vždy záběry z dokumentů pořízené  fotoamatéry pro svou potřebu, které nám posílají a které si opakovaně prohlížím.  Tak mohu s klidným svědomím na závěr napsat.

V každé části světa je něco nádherného, ale v každé části světa ráno vychází slunce a dá se koukat na dech vyráženící východ slunce a užít si těch několik krásných okamžiků. Tím sluncem je pro parkinsoniky možná i ta parkinsoniáda. Ovšem ne tak krásná jako slunce samo, ale stejně táhnoucí a stejně burcující k boji s nevyléčitelnou nemocí.

Moc vám všem, kteří se snažíte rozumět, přijet, přijít na pomoc a podpořit, děkuji.

Honza ze Slovácka i za Slovácko