Archiv

Rubriky

Slunce – vzpomínka i zážitek.

„Žiju stejně jako Ty aneb poznávejme se navzájem“ rok 2011
Jenda Š1Tak pojmenovala festival zdravotně postižených pořádající organizace nesoucí název NFOZP v čele s paní ředitelkou Mgr. Hankou Potměšilovou. Krásná obětavá žena, která rozumí své práci.
Festival se konal v Hradci Králové. Vstávali jsme velmi brzy, brzy jsme i vyjížděli. Cestou jsem prožil, již poněkolikáté, krásný zážitek. Takový docela obyčejný, ale o to nádhernější – východ slunce. Připomněl mi ten první, na který se nedá zapomenout.
Pocházím ze Znojemska a moje rodná vesnice leží na kraji Brněnské vrchoviny. Je ze tří stran obstoupena lesem a z vyvýšených míst nad vesnicí je vidět až na Pálavskou vrchovinu. Jenom pro představu, vzdálenost do Mikulova je po silnici téměř 50 kilometrů. O místě kde moje rodná ves leží, by se dalo říct, že tam lišky dávají dobrou noc. Není to daleko od skutečnosti. Je tam však krásně a je to moje rodná ves, kterou mám rád.
Teď však o tom východu slunce, který jsem prožil tuším na jaře v roce 1966. Pracoval jsem v JZD jako traktorista a ten den jsem jel obracet posečenou jetelinu.
Vstával jsem hodně brzy a jel na pole, nacházející se u hájenky posazené mezi stromoví krásného lesa na okraji Brněnské vrchoviny. Z toho místa je za dobré viditelnosti vidět obrovské údolí (nížinu nebo také rovinu) právě mezi jejím okrajem a Pálavskými vrchy. Stejně tak je za jasného počasí vidět zmíněná hájenka z Pálavských vrchů. Mnohokrát jsem se odtud díval na to obrovské údolí a zkoušel odhadovat polohu jednotlivých vesnic.
Přijel jsem k hájence v době, kdy se zpoza kopců Pálavy začaly vynořovat sluneční paprsky. Zastavil jsem motor traktoru a začal se kochat krásným úkazem. Za malou chvíli na to začalo vystupovat slunce. Zkuste si to alespoň představit. Vzdálený obzor, rudý opar v odstínu od nejsvětlejší po zářivě rudou, paprsky šlehající až do nebe a pod nimi postupně se vynořující rudé slunce. Nejprve malý oblouk, který postupně narůstá, až do stádia, kdy se jakoby v nestřeženém okamžiku vyhoupne celá ta krásná obrovská koule nad obzor a kolem té nádhery uvidíte rozbíhající se paprsky přinášející život celé naší zeměkouli.
V tomto okamžiku si právě uvědomíte sílu života a nicotnost jakýchkoliv rozmíšek a strastí. V tomto okamžiku si také uvědomíte i krásu života a nepodstatnost všeho ostatního. Z takových chvil lze čerpat obrovskou životní sílu. Jenže to nebylo jediné, co mi příroda nabídla k dívání. Když se slunce vyhouplo nad kopce, tak jakoby zůstalo chvíli stát, aby se také pokochalo pohledem na svět. V tom okamžiku měly osvětlit paprsky celé to veliké údolí. Jenže to údolí se jakoby ztratilo. Snad to byl opar, který způsobil další velkolepou podívanou. Po celém údolí se rozlilo zlato. Údolí zakrylo zlaté zrcadlo, a svým třpytem přikrylo všechny vesnice. Seděl jsem a byl jak u vytržení. Teprve až se ten nádherný úkaz ztratil, jsem si uvědomil, že mě čeká práce. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu.
Jemu podobný jsem chvíli prožíval již zmíněnou cestou do Hradce Králové na festival zdravotně postižených.
Opět jsem měl štěstí vidět neuvěřitelný východ slunce a kouzelnou přírodu. Tento zážitek nebyl tak silný a krásný, jako ten, který jsem popsal. Přesto stál za to. Stejně tak i festival – opět se spoustou zajímavých lidí, opět velké množství poznatků, opět hodně myšlenek, nápadů i podnětů k tomu, jak dělat práci pro druhé i pro sebe. Práci, která má smysl.
V každé části světa je něco nádherného. Životodárné Slunce však svítí na celý svět. Svým světlem a teplem nám dává životní sílu, bez které bychom nežili. Važme si té obrovské rudé koule, kterou bereme jako samozřejmost. Svítí na náš svět už opravdu hodně dlouho a viděla toho škaredého i pěkného mnoho. I ona věří v to lepší, co se v nás zatím skrývá. Věřme, že nepřestane věřit a bude se na nás další tisíce let dívat. Přejme si, ať nikdy na náš svět nepřestane svítit.
Honza

Comments are closed.