To slovo vzpomínkami voní. A naše Ivana nad stolem svou hlavu kloní,
vzpomínky na deset uplynulých let se jí hlavou honí.
„Vzpomíná, jak jsme byli … a skládá verše každou chvíli.”
Za těch deset let už jich bylo„ a snad každé slovo ji něco připomnělo.
Těch deset let nám díky jejich veršům táhne před očima zas a zas.
Připomíná krásné chvíle, kterých bylo…vždyť se jich za těch deset let také urodilo.
Ach, uběhlo to, byl to ale krásný čas, i kousek Evropy jsme spolu projeli,
nové přátele a kraje poznali. Jsme tomu rádi i přes to, že za nimi musíme do dáli.
My „Parkinsonici“, ze spolku Slovácko jsme malý kolektiv,
my nedáme se tou nemocí porobit! Vždy si dobře rozumíme
a nenecháme si do svých činností a přátelství od nikoho cokoliv namluvit.
Právě to, že jsou mezi námi nemocnými lidé jako Ivana nám dává sílu.
Není jediná z těch, co nemají Parkinsona a ti v uvozovkách zdraví jsou stejní jako ona.
Nevěší hlavu a nenaříkají, přestože i oni své trable mají. Stejně jako my s nimi bojovat musí.
Jestli je to nemoc, nebo cokoliv jiného si každý břemeno své nosí.
Bojujeme nejen za sebe, aby nám bylo krásně, bojujeme i za svět a máme radost
z toho, že nejen Ivana i jiní pro nás mohou skládat krásné básně.
Přes vše, co nám život dal a hlavně vzal –zvedneme hlavu a půjdeme pořád dál.
Ivaně a nejen ji, Haně i Martě, Zdence i Heleně, Janě i Marii
a mnoha dalším, za pomoc v našem boji a s poděkováním,
že už tak dlouho při nás v boji stojí.
Dubňany 12.3. 2018 Honza
Nejnovější komentáře