Archiv

Rubriky

Naše příběhy

Příběh o 50desátileté, 60sátiletém a 70 sátileté.

 

HANKA HANIČKA

 

 

Hana, Hanka, Hanička –

– “užinka”, které učaroval Nenička.

Dvě úžasné dcery mu dala,

sama pak dokázala vyjít z mála.

 

Před nedávnem Hanka – mamka,

předevčírem zahradnice –

-okolo domu květin na tisíce.

A včera ještě stvoření váhající,

před životním rozhodnutím stojící…

 

Sportovkyně s velkou duší

(i ten prevít Parkinson jí sluší!).

Ona umí do všeho jít přímo, čelem

s úsměvem a vlastním tělem.

 

Že už má Sářina léta?

Není to jen planá věta:

datum v kalendáři nelže,

dobře to všichni víme, jenže

nikomu se věřit nechce,

protože čas plyne tak lehce.

 

I když jeho kola někdy zaskřípou,

srdce se svou rolí velikou

nám to špatné zastře milosrdně.

A my už nejsme zase na dně

svého pozemského bytí.

Záříme zas jak Fénix ve hvězdné síti.

 

Toš, co dělat, je to tak,

padesátka je tu, není to naopak.

Ba ani jinak, díky Bohu.

A já teď s radostí i slzou v oku

za všechny popřát jí mohu

Sílu, Lásku i Světlo v srdci

jak v jiskřivém moku:

 

Hani, života si užívej,

i když není vždycky “ej!”.

 

 

Jan, Jenda, Honza, Honzíček

Byl jednou JEDEN a našla se i JEDNA.
Už je to pár let – narodil se jim Jenda.

Mezi sudičkami stála i rybka zlatá,
aby mu občas v životě pomohla z bláta.

Zda s ním měla moc či málo práce,
to jen Bůh ví,
My však i to, že on bez legrace
málokdy co udělá či poví.

A tak došel už i k šedesátce.
Zdá se, že to trvalo jen krátce.
My jsme tu s ním dnes a rádi –
a jako správní kamarádi
přišli jsme mu vinšova:.

Ať rybaření a život má pořád rád.
Ať slouží mu zdraví a každým rokem trochu víc,
aby s Maruškou a s rybařením ho nebolelo nic.
Ať s humorem vše zvládne a rok od roku mládne.
On.
Ať nemá šanci Parkinson!

 

 

Dobrá víla a kouzelná konvice.

 

Bydlíme na rohu ulice a obě křižující se cesty jsou poměrně dost frekventované i když tato část města je na okraji. Je to místo odkud je vidět na všechny světové strany obzvlášť na Silvestra je na co koukat. Petardy lítají ze všech stran a efektní a v uvozovkách podívanou kazí vzniklá kouřová clona. Jak sousedé vedlejší, tak i sousedé od naproti jsou něčím zajímaví. Před lety tou nejzajímavější byla sousedka od naproti zahrady. Dokázala snad celý den stát před svým domem, nebo na rožku sousedního domu a pozorovat dění na ulici. Možná jsme jí měli platit za klid a pořádek v části kde jsme bydleli.   Snad už je to deset roků co umřela a když si trochu oživím vzpomínky, tak ji tam ještě vidím stát. Zajímavou osobou domu od naproti je i Fanynka. Když jsme přišli do Dubňan, byla již rozvedená. Je poměrně malá, je v letech, je pohledná a dá se říci docela šmrncovní a obzvlášť je to vidět, když vyrazí se svou kamarádkou na kolech v den jejich každotýdenního svátku. Je neobyčejná žena. Přesto mohla být a věřím že byla v mládí krásná. Ještě jsem ji nikdy neslyšel   použít sprostý výraz, nebo nadávat. Trpělivosti má na rozdávání. Oplývá laskavostí a lidskostí. Byla jedinkrát vdaná a to že zůstala sama napořád se divím. Asi ten chlap byl mdlého rozumu, když opustil tak primovní ženskou.   Stalo se a na tom se nedá nic měnit.

V záhlaví mého vyprávění   je zajímavý název a já se ve svém psaní zaobírám kdečím, ale dobrou vílou ne. Tak ať vás nenapínám. Právě tou dobrou vílou je naše sousedka Fanynka. A proč ji takto vidím? Z obou stran jejich rohového domu má krásné kytičky. Květiny všeho druhu a všechny krásné a veselé. Mnohokrát jsem uvažoval čím to je, že její kvítečka jsou tak pěkná. Už to vím. Fanynka je dobrá víla a zalévá nějakou kouzelnou vodou z kouzelné konvičky. Asi se mi budete smát, nebo minimálně nevěřit, ale něco na tom je. Fanynka má takovou pěknou žlutou konvičku a ta svým obsahem může pojmout maximálně 3 litry vody. Dobrou vílou už musí být když ráno vstává. Vychází z vrátek s tou 3litrovou konvičkou a představte si, že obejde celý dům, a zalije s tou trochou vody všechny kytičky. Podezírám ji, že s tou vodou, která se vejde do konvičky ještě zalije i svou zahrádku.

 

Proč píši o kouzlech? Myslím si, že mě nevěříte.  Udělejte si čas a přijďte se na její záhonky podívat. Když budete mít štěstí, tak si možná všimnete, že se na ni kytičky koukají a usmívají se. Nedokázal jsem dlouho pochopit, proč si nenajde nějakého chlapa. Teď už to vím i chápu. Každý den kouká na tu krásu na záhonech, každý den ji ráno vítají krásné kytky krásným úsměvem. Proč by hledala někoho, z koho by se se vší pravděpodobností zřejmě časem stal zapšklý zaprděný a lenošný morous, kolem kterého by musela skákat dělat mu pomyšlení a místo úsměvu by sklidila ještě nadávku.

Tak milá dobrá vílo, sousedko Fanynko, kamarádko kamarádů z kolektivu parkinsoniků, přeji ti stálý obdiv tvých kytiček a přátelství všech lidí, které znáš a ať ti voda v konvičce neubývá.

Za sebe za sousedy od naproti, za kamarády odevšad i kamarády ze sdružení Ti přeji krásné narozeniny.

Soused od naproti a kamarád Honza

 

Aby to někomu nebylo líto tak těch dobrých vil je v našem kolektivu vícero. O nich však někdy jindy a trochu jinak.

 

 

 

 

 

2 komentáře Naše příběhy

  • Sportovkyně versus Parkinson

    Bylo mě 34 let, kariéru profesionální basketbalistky jsem měla rozjetou na plné obrátky, dvě dcery a manžel tvořili zázemí ideální rodiny. Do tohoto stavu však přišla diagnóza: Parkinsonova choroba. Nezhroutila jsem se, ani neztratila nic ze svého vrozeného optimismu. Četné peripetie a trápení s Parkinsonovou nemocí zvládám už 14 let. Teď jsem navíc podstoupila revoluční léčebný zákrok – implantaci elektrod do mozku a svitla mě nová naděje…
    Pocházím z jihomoravského města Kyjova. Avšak svoji sportovní kariéru jsem začala na Slovensku, tenkrát jsem hrála první ligu za Poprad. Dnes bych musela nosit helmu a možná by to dalo na nějaký okresní přebor.
    Parkinsonovou nemocí trpí nejčastěji lidé mezi 50 až 60 rokem. Bohužel, já patřím mezi přibližně deset procent pacientů, kteří onemocněli už před čtyřicítkou. Byla jsem v dost produktivním věku, mým dcerám v té době bylo osm a dvanáct let. Možná i proto, že jsem byla mladá a měla spoustu aktivit, jsem nemoc nebrala nijak vážně. Prostě jsem si řekla, že se s tím musím nějak poprat.
    Vyzkoušela jsem různé druhy léčby. Parkinsonova choroba postihuje zejména pohybové ústrojí a její příznaky se stupňují – od slabého třesu končetin až po mimovolní pohyby, kdy člověk není schopen ovládat svůj pohyb a jeho tělo s sebou nekontrolovaně zmítá. V prvních letech jsem vyzkoušela rehabilitaci krční páteře, masáže, terapii elektřinou a nejrůznější léky. Během prvních tří let jsem si vlastně příliš nepřipouštěla, že jsem nemocná. Fungovala jsem stále celkem normálně, léčba zabírala, byla jsem schopná žít normální život, sportovat.
    První zvrat nastal, když mi lékaři změnili diagnózu na Willsonovu chorobu. Ta má v počátku podobné příznaky, jako Parkinson, ale léčí se jiným způsobem. Po třech letech, kdy mi léčba Parkinsona zabírala, najednou přišla diagnóza nová, vysadili mi část léků a já jsem skončila téměř jako ležák. Měla jsem naštěstí oporu v rodině a přátelích a dostala kontakt na neurologii v pražské Všeobecné fakultní nemocnici. Po dvou letech tohoto zuboženého stavu, mě převezli do Prahy, udělali mi testy, které měli udělat hned na začátku, a jasně se potvrdilo, že Willsonovu chorobu nemám. Postavili mě zpátky na nohy. Návrat k diagnóze, ze které by se spousta lidí hroutila, byl v tu chvíli pro mě v podstatě vysvobozením. Mám Parkinsona a dokážu s ním žít, říkala jsem si. Hlavně už žádné experimenty.
    S léky upravenými opět „podle Parkinsona“ jsem prožila následujících pět let relativně v poklidu. Na vrcholový sport to už sice nebylo, ale stále jsem byla soběstačná, funkční, mohla jsem se věnovat svým dětem i oblíbenému kolu, lyžím, sjíždění řek, našemu klubu parkinsoniků Slovácko i svíčkové se šesti…
    Nemoc ale postupovala a v roce 2009 se u mě začaly objevovat mimovolní pohyby. Veřejnost má myslím dost zkreslené představy o tom, co to je Parkinsonova choroba. Že to mají staří lidé, kterým se třesou ruce…? V této fázi na mě začaly doléhat nepříjemné reakce okolí: „Feťačka, alkoholička, blázen.. takové pohledy dobře znám. Lidé často nechápou, že ten člověk zmítající se na lavičce je nemocný.“ S nástupem mimovolných pohybů získala nemoc značnou kontrolu nad mým životem. Nemohla jsem spát, byla jsem závislá na pomoci okolí, vyčerpaná… Navíc, když víte, že i přes léčbu se stav bude nadále zhoršovat, dostává i psychika pořádně zabrat…
    Naštěstí spása přišla i tentokrát. Od kamarádů parkinsoniků jsem se dozvěděla o hluboké mozkové stimulaci. Dlouho jsem bojovala s představou vlastní operace, kdy jsou pacientovi do mozku implantovány dvě elektrody, které stimulují funkci centra pohybu. Myšlenka, že se mi budou šťourat v mozku a instalovat tam nějaké dráty mi naháněla strach. Odvahu jí však dodali kamarádi, kteří stimulaci sami mají. Když jsem u nich viděla ten zvrat! Jakoby se v léčbě vrátili třeba o deset let zpátky. To byla neodolatelná motivace.
    0perovali mě letos v květnu v pražské Nemocnici Na Homolce. Všechno je ještě čerstvé, už teď je ale ta změna obrovská. Žádné mimovolní pohyby, spím celou noc jako miminko. Vrátil se mi klid, který nepamatuji roky…
    Parkinson je stále se mnou. Otěže ale držím já.
    Lyže, kolo, nový román od Coelha, koncert Pink Floyd, výstup na Říp…
    Budoucnost se dere z mlhy.
    Zas mám pro co žít…….

  • honza

    Pisatelku tohoto příběhu znám od roku 2007. To jsme spolu a ještě s dalšími parkinsoniky zakládali malé sdružení, ještě pod celostátní společností. A od té doby také společně bojujeme s nemocí. 1 x týdně rekondiční cvičení a 1 x měšíčně schůzky. Člověk nemá sám sebe chválit, ale to co chci říct, snad chvála není. Když se sejdeme jsme jako větší rodina. Zrovna dnes jsme měli schůzku a zrovna dnes se mi na ni nechtělo. Bylo to však prima a jako bych po schůzce cítil, že mám dobité baterie. 14. 11. 2007 jsme založili funkční a poklidnou skupinu, která nejen svým přičiněním dělá dobrou práci a dobré jméno sobě i oblasti ve které působí. Je to i díky pisatelce a každému členu. Musím říci, že žádný z nás se nenechá prosit, když je potřeba něco udělat. Dveře máme otevřené všude kam přijeme a věříme, že nám bude nadále přáno a že jako kolektiv ještě dlouho vydržíme. Honza

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

  

  

  

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *