Václav
Václav je z Prahy, je to jeho příběh, nepamatuji se která Parkinsoniáda to byla. Měl u našeho domu auto. Bylo zhruba 22 hod, přišel za mnou, že už je unavený, jestli bych s ním šel auto vyzvednout. Samozřejmě Václave půjdu, přece nedovolím, aby se ti něco cestou stalo. Trochu jsem ho těmi slovy vystrašil, ale nebyl to úmysl. Vyšli jsme ze sportovní haly, bylo zamračeno a velká tma. Říkám mu půjdeme lesem je to blíž. Z jeho úst zaznělo trochu sklíčeně, Honzo raději přes město. Z mých neboj Václave dovedu tě.
Cesta k nám vedla krajem lesa a byla uzavřená korunami stromů. Osvětlení na ní není. Protože už Václavovi nesloužily nožičky chtěl jet na koloběžce. Po prvním rozjetí za pár vteřin byl ve křoví v lese. Vytáhl jsem ho a šli jsme krokem a já jsem držel jednou rukou Václavovu koloběžku. Rozčiloval se a nechtěl, abych ho držel. Pustil jsem jeho koloběžku a zrovna v tom místě se trochu prosvětlilo a on v domnění, že je konec lesa tam zabočil. Cesta to nebyla. Byla to louka zarostlá vysokou travou. Václav začal mít strach a napadlo ho, že ho chci utopit v nějakém močále. Opět se mu nelíbilo, že ho držím a chtěl abych ho pustil. Pořád chtěl vědět, jak je možné, že já jdu po cestě a on, když ho pustím skončí v lese. Už jsem ho nepustil, až v místě, kde začínaly domy a byla osvětlená cesta. Také už to nebylo tak zábavné. Stále z jeho úst znělo, že jsem ho chtěl utopit v močále. Nedal si říct, že nic takového nemám v úmyslu. Nepochopil, že jsem ho vedl, když on nic neviděl. K našemu domu jsme přišli v pořádku a po návratu do haly, kde na něho čekali kamarádi jim začal povídat o tom, jak ho Honza chtěl utopit v močále. Dáváme to společně k dobru každý rok. A jsme stále kamarádi. Honza
Nejnovější komentáře