Další rok za námi. Tuto obligátní větu říkáme při každé příležitosti týkající se něčeho pro nás významného. Tuto obligátní větu říká skoro každý. Dá se říci, že zní všude a stále. Podle ní můžeme i sledovat, jak nám život utíká a jak se nám krátí. Můžeme dělat co chceme, stále je to podle stejné písničky. „A zase je rok za námi“. K tomu můžeme ještě dodat sloku z písně, ve které se zpívá: „ Čas je běžec dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si. Pokoj si nedáme ani my. Proč? Také jedno úsloví, naše, podle kterého se řídíme my. Ti co nejsou postiženi si ho neuvědomují. „Pohyb je život a život je pohyb“. Pro zdravého člověka běžná věc. Pro nemocného, který není schopen si zavázat botu, rozepnou knoflík u kalhot s následkem, po němž se Vám v kalhotech rozleje mokré teplo?! Tyto dvě věty, ať už obligátní, či neobligátní nás vědomky i nevědomky provázejí celý život.
Životem nás provázejí i jiné skutečnosti. Rodiče, škola, kamarádi, lásky, ze kterých se stávají životní družky. Někdy na krátko a jindy na velmi dlouhý společný život. Takový život bývá většinou krásný a v prvním případě méně krásný. Do života se nám připlétají i jiné neovlivnitené události. Nemoc, úraz a podobně. Mají-li následky dost těžko se s nimi vypořádáváme. Potřebujeme vědět, že nejsme sami a že jsou i jiní podobně postižení a že nám pomůže si s nimi o stejných problém povídat. Co z toho vzniká už víte. U nás to je naše sdružení.
Začali jsme se scházet na jaře roku2007 a na podzim téhož roku už jsme byli kolektivem. Dá se říci, že dost dobrým. Prý se do tří let ukáže kvalita kolektivu a když ne je konec. Je zajímavé především to, že se tak různorodá společnost lidí dokáže dát na tak dlouho dohromady. (havíř, ekonomka, traktorista, kuchařka, učitelka, ředitel firmy, politik) a další. Je to různorodá skupina profesí a povah. Mohl by každý z nich táhnout za svůj provaz, každý kopat pro sebe. Je to však tak, jak to má být. Rozhodli se táhnout za jeden a trvá to už pátý rok? Nedávno jsem dostal meilik pod názvem “umřel nám a nikomu neschází”. Byl o zdravém rozumu. Jsem přesvědčen, že neumřel, že je jenom tím shonem zašlapán do bahna něčeho, čemu se dá říkat honba za mocí, za mamonem, za přeludem hmatatelného štěstí, i za jinými pozlátky. Má však štěstí a láska, nebo tolerance a porozumění, či slušnost a další kladné lidské vlastnosti hmatatelnou podobu? Nemá. Jak nám tedy mohly vydržet v našem kolektivu tak dlouho? Mohly. Zřejmě proto, že nevznikl a není o penězích, není ani o honbě za vidinou a podobných pomíjivých věcí. Je o pomoci jeden druhému. Je o péči jednoho k druhému. Je o nehmotných věcech. Proto nám vydržel a snad vydrží i do příštích vánoc, do příští schůzky, do dalšího cvičení. Zkrátka do té doby, kdy si opět řekneme zase jeden rok za námi..
Dnes jsou tu s námi i někteří z těch co nám rozumí, pomáhají a chápou nás. Žádný z nich, když jsem přišel požádat o pomoc neměl po ruce žádnou výmluvu, žádný z nich neměl problém říci ano pomůžu a přijdu. A přišli, pomohli, neptali se co za to. Já jim tímto za sebe i za nás všechny moc děkuju. I když je to velmi málo. Chápou a poděkování hezkou růží přijímají.
Jak je vidět, tak pochopení, porozumění a láska ze světa nezmizeli. Jsou mezi námi, jenom čekají na to, až se zdravý rozum postaví do jejich čela a oni začnou mít opět převahu nad lidmi i nad světem.
Děkuji Vám, že tu se mnou jste i přesto, že to se mnou není jednoduché, že se každou chvíli s někým dohaduji, že dělám dvojsmyslné narážky a někdy i hloupé vtipy, že každou chvíli někoho z vás provokuji a popichuji. Pokud jsem se tím někoho dotkl, nebo někomu ublížil, tak mi to promiňte a odpusťte. Já vím, že mi odpouštíte, že mě rozumíte stejně jako já rozumím Vám.
. Tak hezké svátky a hodně zdravíčka do dalšího roku Vám, nám a všem co nám rozumi i nrozumí.
Nejnovější komentáře