Na obrázku sportovní haly Želva vidíte babičky a dědečky v úhledném postavení. Nestojí jako vojáci v zákrytu, ale snaží se. Za to zaslouží od nás dětí, vnuků a pravnuků velkou úctu. Já si jich velmi vážím. Jsem zatím jenom dědečkem, ale mám krásné vnuky, krásné děti. Vždy jsem si myslel, že ve věku, ve kterém teď žijí, že nebudou zlobit a budou poslouchat. Neposlouchají, já jsem také neposlouchal, přesto je mám moc rád. Ty moje děti si to samozřejmě nemyslí a když něco řeknu, vidí to jako zásah do jejich života. Jsem však přesvědčen o tom, že to později pochopí a budou stejní jako my dříve narození.
Teď už jenom vymýtit to zlé, co se na nás řítí. A je toho dost. Je to co se děje vůbec demokracie. Je demokracie to, co předvádějí naši politici? Promiňte, jsem tak trochu buřič a vždy jsem byl. Jak může být takový Kalousek, Sobotka, Fiala a jiní jim podobní vůbec v parlamentu? Někdo řekne, Honzo co chceš, vždyť ti tví parkinsonici jsou jako šohaji. Částečně má pravdu. Ale, ti šohaji se většinou vyburcovávají k výsledku, který je potěší a povzbudí, který jim na čas vrátí sebevědomí a pomůže bojovat s jejich nemocí. Ale ti co s nimi žijí vidí víc tu stránku nemoci, tu bezmocnost, to oblékání, psaní, rozlité kávy, rozbité hrnečky a talíře, lžičku polévky, která se před vložením do úst roztřese a polévka mu steče z pusy na košili a jiné. Nikdo ze zdravých a z těch, které jsme zvolili, se nedokáže ani nemůže podívat do nitra takového člověka, do jeho dušičky a spatřit to co ten parkinsonik cítí a jak těžce mu to srazí jeho znovu nabité sebevědomí. Každý z nás v kterýchkoliv volbách někoho volil a v dobré míře si představoval, že se poměry zlepší, že noví politici přinesou nové myšlenky, že budou vidět to dobré co lidé od nich očekávají. Bohužel vážení a milí občané, vidíme společně úplně něco jiného. Dohady, hádky, nadávky, spící poslance, sobce a hladovce, kteří se nahrnuli ke korytu, které ještě není vyžrané. Jsem zvědav, zda toto politické seskupení vydrží. Za chvíli bude 2 měsíce po volbách a nová poslanecká sněmovna se hádá kdo s kým o čem a pro koho.
Vážení jste si vědomí toho, že vás lidé této země voli proto, že budete pro ně pracovat? Že se nestydíte? Těch 200 dědečků a babiček na které jste se před chvíli dívali, bojuje sami se sebou, bojuje s nevyléčitelnou nemocí a věří, že se lék najde a oni zase budou žít. Kouká se na vás v televizi jak se předvádíte, plivete špínu jeden na druhého a nic neděláte. Pokud se najde někdo úspěšný, tak uděláte vše pro to, aby jste na něho navršili fůru hnoje a on nemohl ani ceknout. Gratuluji vám poslanecká sněmovno k takovému výkonu.
Voliči versus volení, hádky, pomluvy nebo sdílená radost. Na obrázku je jich 200, tedy stejně jako vás. Také soutěží, ale nehádají se, ale vzájemně povzbuzují.
Jan Škrkal
Nejnovější komentáře