Parkinson Slovácko z. s.

 Zemřela členka našeho sdružení. Bojovala s nemocí statečně

a s úsměvem. Byla vždy milou a usměvavou kamarádkou.

Byla našim sluníčkem. Evičko chybíš nám a budeš nám chybět.

Perníkové srdíčko s nápisem ROŽNOV 12. 4. 2014 nám všem bude připomínat akci, pořádanou PK Rožnov pod Radhoštěm, které se zúčastnilo v rámci oslav Světového dne Parkinsonovy nemoci i naše Parkinson Slovácko o. s.

Sešlo se zde kolem stovky bezvadných lidí. V dřevěnné hospůdce bylo moc útulno, dobré pití a jídlo tu nescházelo. A za doprovodu cimbálu a houslí jsme si zapěli a pokecali.

Setkání se vydařilo, díky PK Rožnov za bezvadně nachystanou akci a těšíme se na další shledání .

Hany

Ještě si dovolím Hanko trochu doplnit. Pozvaní hosté nepřišli. Nedostavila se ani nová mediální tvář. Což vůbec nevadilo. Osobně si myslím, že není třeba. Obzvlášť, když si některé tváře nechávají zaplatit. Takový cimbalista a hudební těleso, které spontánně vzniklo v té kouzelné hospůdce jak o ní píšeš, vydá víc než slavné divadelní ansámbly. Takovou atmosféru jakou vytvořilo toto těleso náhodných hudebníků profesionálové nemají šanci vytvořit. Škoda je jen v tom, že nepřišli hosté z řad parkinsoniků. Přišli však jiní nám milí. Novinářka Táňa Pikartová a novinář Petr Trávníček, manželé Poštovi a další obyčejní lidé. No a podle hesla, co se nevyřeší samo nestojí za řešení, to dokonale fungovalo.

Paní Vlaďka a její spolek Parkinsoniků je skupina správně zapálených osob, která umí strhnout ostatní ke správné náladě. Paní Vlaďka má jiskru v oku a srdce na dlani, zkrátka paní Vlaďka umí. Kolektiv, který vznikl kolem manželů Svobodových má to správné nadšení.

Za všechny i za sebe skládám Rožnovským velkou poklonu a těším se na další setkání. Honza

Natáčecí štáb

[Show as slideshow]

Na následujícím odkaze si můžete  přečist nové informace

 10719485001-pribehy-neobycejne-energie

Tak  zní název projektu ČT1 uspořádaný společně s ČEZem.   Ano správně tušíte. Přihlásil jsem Parkinsoniádu do tohoto projektu. Několik málo osob řekne  zase se chtěl zviditelnit. Ti co mě znají a znají  Prkinsoniádu řeknou to je dobře.  Pro ty, druhé je  toto sdělení.  Do  projektu se přihlásilo  víc než 500 tvůrců a podmínky splnilo 475. Do užšího výběru prošlo 25 projektů a mezi nim je i Parkinsoniáda.  Dnes odpoledne jsme s manželkou seděli   asi 15 minut před    15 člennou komisí a obhajovali  podaný projekt  Parkinsoniáda.  Jak jsme ji obhájili se zřejmě dozvíme v příštím týdnu.

Nechci se vytahovat, chci   jenom  poprosit držte Parkinsoniádě palce.  Ne mě, mě opravdu nemusíte. Můj zdravotní  stav se horší a tato akce parkinsoniků pro parkinsoniky je bohužel a také bohudík stále více podporovaná  těmi co Parkinsonovu nemoc nemají.   Nevím jak  dlouho budu hlavním pořadatelem, ale našel se někdo koho chytla tak jako mě. Není to už organizace o jednom, nebo dvou lidech.  Když to tak vezmu jenom odhadem zapojuje se do ní nejméně 50 nadšenců.

Parkinsoniáda se potřebuje dostat do finále mezi prvních 8. Vím, že to svými palci neovlivníte, ale já také ne.  Snažil jsem se od první až do letošní. Stála mě hodně nervů, hodně odříkání a mám z ní docela otlučenou hlavu.  Ať si říká kdo chce co chce, mám z ní i dobrý pocit u srdíčka.  Zkuste se na Honzu podívat i z jiného pohledu než je vám předkládán několika jedinci.  Možná i Vy první uvidíte člověka, který tomuto projektu dává vše.   Děkuji  Vám.   Honza Škrkal

Ještě bych z důvodu dotazů chtěl doplnit několika slovy o ČT.

Jeli jsme tam se smíšenými pocity. Ani ne tak s trémou jako  s myšlenkami jak to tam vypadá, jací jsou tam lidé a jaká bude komise. Budova televize obrovský kolos. Vchod a recepce docela slušné. Pohyb lidí jako v marketu. Lidé, zaměstnanci čili personál.  Největší obavy, ale  příjemné překvapení. všichni byli milí, usměvaví a ohleduplní. Převedli nás různými chodbami na místo a vyvedli i ven. Pokud bychom měli vycházet bez pomoci, možná by jsme tam bloudiliještě dnes.  Prostředí při pohovoru jsem nevnímal, jenom jsme seděli a proti nám 15 členná komise příjemných lidí. Většinou bývám ukecaný a k věci nějak dojdu.  Za pomoci manželky jsem došel, ale v hlavě mi to tak šrotovalo, že ani nevím co jsem povídal. Snad i k věci.  Ještě jednou Honza

Co se dělo dál.

Parkinsoniádu jsme obhájili a postoupili do finále. Do finále se probojovalo 8 nejlepších projektů. Jednotlivé projekty byly přiděleny významným režisérům a ti dostali za úkol je zdokumentovat. Všichni mají už něco významného za sebou a nejsou to žádní zelenáči. Zdokumentovat náš přihlášený projekt Parkinsoniádu byla pověřena režisérka Erika Hníková. Má ve své režii již několik známých projektů mezi nimiž jsou Nesvatbov, Ženy pro měny, Sejdeme se v Eurokempu a další významné práce.

Stejně jako pří konkurzu v televizi, byl i štáb Eriky Hníkové velmi příjemný a ohleduplný. Obdivoval jsme jejich výdrž, zaujetí a preciznost. Režisérka Erika viděla každý jiný detail vše stačila obsáhnout a detailně zpracovat. Stejně tak i ozvučovač a kameraman. V životě nikdy mě nenapadla myšlenka, že  bych se ocitl před kamerou s vědomím, že budu součástí nějakého iflmu, či dokumentu.  Přesto nikdo z nás se necítil z natáčení nesvůj a nokdo  z nás neměl viditelnou trému.  Asi to bylo týmem  Eriky Hníkové, možná i jí samou. Byla klidná, vyrovnaná a trpělivá a stejně  tak i její kolegové.  Na Erice mě upoutávalo ještě  něco  a dlouho jsem nevěděl co. Nelíčila se stejně jako se nelíčí moje manželka. Přišel jsme na to až po natáčení. Byly velmi rozdílné a přece v něčem stejné. Byly a jsou krásné i bez make-upu. O mé ženě říkala, že je přirozená, že je dobrá a že se s ní dobře pracuje. Se mnou to asi bylo těžší. Moje myšlenky nezůstávají u jedné právě prováděné činnosti.

Když to tak sečtu, tak příprava a samo natáčení  vychází na 15 dnů. Z jejich strany  15 dnů trpělivosti a mravenčí práce.  Snad bychom se od nich mohli o trpělivosti učit .  Musím přiznat, že  kopání stavebních  rýh, nebo vinohradu, mě přišlo lehčí.  S tímto přirovnáním, jsem paní režisérku asi nepotěšil.  Doufám, že se na mě za tato slova nezlobí.  Natáčení skončilo a přišlo focení na upoutávky. Co jak dopadlo a jak to vypadá ještě nevíme. Ještě jsme z toho nic neviděli. Nenatáčelo se jenom s námi dvěma. Našich členů, kteří režisérku Eriku zaujali bylo víc. Netočilo se se všemi a některým to bylo líto, že nebudou v dokumentu. Třeba budou příště při deváté, nebo po desáté parkinsoniádě, nebo při něčem jiném zajímavém projektu, který někoho z nás napadne. Snad tu desátou parkinsoniádu  ještě uděláme a snad se najde stejný blázen, který se do ní s chutí pustí a dotáhne ji do další desítky.   Přál bych to jak parkinsoniádě, tak i parkinsonikům.   Honza  Škrkal