Jedno naše cvičení
Je pondělí. Někdo zareaguje „Ach jo, už zas“, jiný (většinou děti) : „Huráá!“ . Každý nějak prostě bereme na vědomí, že už je opravdu další pondělí.
Členové klubu Parkinson Slovácko si hlavně pamatují, že to je ten den, kdy se sejdou ve školní tělocvičně, aby si protáhly tělo své znavené, někdy i ztrápené. A takové jedno pondělí přišlo. Bylo krásně, tím chci říct, že nepršelo, a tak přišedší členové postávali venku před sportcentrem Želva. Čekali na mne, až odemknu. Už z dáli bylo zřetelné malé váhání a rozhlížení se a zcela evidentní pohoda. Ani mně se v tuto chvíli do tělocvičny nechtělo. Ovšem tělo zavelelo a moudrý člověk přece ví, že je radno je poslechnout.
Tam jsme se jako obyčejně převlékali do cvičebního. A já pořád vnímala tu jinou vlnu naladění ostatních, nebo aspoň většiny z nich. Žádný neřekl „ne“ ani nic jiného byť jen náznakem nesouhlasného. Ale oči a řeč těla mluvily jasně. Víte, jak září dětem oči u vánočního stromečku? To bylo ono! A mně v tu chvíli došly všechny souvislosti. Všichni byli „jen“ šťastní…
Předcházející víkend se totiž zúčastnili přátelského klání s ostatními parkinsoniky ve Velkých Němčicích . To by nebylo nic neobvyklého. Oni jsou tak aktivní, až se někdy tajně stydím za svou pohodlnost. Zúčastňují se tolika akcí, rekondicí i školení! Já zatím patřím mezi ty „špatně diagnostikované“ a pokud někdy jedu s nimi, tak jako sympatizující a fandící, tudíž odkázaná až na jejich výsledky. A ty v tomto případě zacloumaly i se mnou. Při jedenáctičlenné účasti a z toho pouze 8 soutěžících získali osmnáct diplomů! Kolik a jakých bylo, není podstatné. To nejkrásnější bylo v účastnících, v jejich očích, gestech, rozhovorech. To bylo obyčejné lidské štěstí oblečené do čisté radosti. A nebýt nemoci zvané Parkinson, také našeho klubu Parkinson Slovácko – což jsou potažmo zase a opět jen oni, nestali by se tak šťastnými a spokojenými ve vzájemné radosti. A já byla šťastná s nimi.
Cvičební jednotka začínala míčovou průpravou, nejdříve kopanou. Jeden z nás měl evidentně bolestivý problém, související s hybností. Ale jako malý kluk zamilovaný do kulatého nesmyslu, neodolal a zpočátku opřený o zeď, podotýkám, že zpočátku, se také zapojil. Trefné komentáře a smích neměly konce. Duše pohodou přetékala a tělo dostalo svou dávku pohybu.
Společné, trochu zkrácené, cvičení jsme zakončili v hospůdce u dobrého moku, každý dle chuti své. A tady našel své místo křišťálově čistý vodopád slov, která teprve nyní vydala ze sebe tu radost, jež korunovala počáteční nechuť k účasti, napětí a trému před jednotlivými disciplínami. A já tiše a šťastně seděla a vnímala atmosféru nepodmíněné radosti. Vděčně a s pokorou v srdci jsem děkovala Osudu za to, že mohu být její součástí.
Hanka cvičitelka
Za sebe i za ostatní naše členy, Tě ujišťuji, že i když ne fyzicky jsi vždy s námi. Od toho roku 2007, kdy jsme začínali, jsi s námi spjata a znáš nás všechny jako sebe sama. Dodáváš nám energii i sílu na dálku a my jsme za to nesmírně vděčni. Hanko cvičitelko, je to i tvoje štěstí.
Honza
Nejnovější komentáře