První srpnový víkend 2012 jsme už po páté pořádali Českou Parkinsoniádu s rekordní účastí 158 registrovaných soutěžících a 50 osob z řad doprovodu, příznivců a hostů. Připočtu-li k tomu organizátory a hosty nebudu daleko od čísla 250. Sportovních disciplín se zúčastnili soutěžící z České republiky, Polska, Slovenska i Rakouska. Výsledky ještě nemáme v tabulkách, tak prosím o malé posečkání.
Měl bych však začít s něčím důležitějším. Něčím co bylo málo zdůrazněno i málo řečeno. Tím málem je soudržnost kolektivu našeho sdružení a pomocné ruce, když je potřeba. Chtěl bych tedy dřív, než tu začneme vkládat údaje, čísla a výsledky soutěží napsat něco moc důležitého. Je faktem, že jsem tvůrcem a organizátorem všech parkinsoniád, je faktem i to, že celá tíže organizace ležela na mě včetně finančního i materielního zabezpečení a odpovědnosti. Je i faktem to, že bez jednoho člověka, který trpěl mými náladami, plnil moje přání a nápady, které občas dělal i vícekrát. Snášel moje stavy nervozity dodělával věci, které jsem začal a nedotáhl. Tím člověkem je moje žena Helena. Bez ní, její práce a morální podpory i když jsem v některých věcech beran nevím….. Některé naše členky říkávaly. Já bych ti to netrpěla a vyhodila tě i s parkinsoniádou. Vícekrát od mé ženy zaznělo ty mě štveš, já to mám z poloviny hotové a ty to zase chceš jinak. Ty co říkaly. že by mě vyhodily nakonec i pomohly. Končilo to konstatováním je to tvoje akce a ty jsi sehnal peníze. Tím však nechci říci, že bych na jejich rady, nebo na rady mé Helenky nikdy nedal. Každý se zeptal, zda může nějak pomoci. Každý třeba jen malým dílem pomohl. Pomohlo tolik lidí, že se to nedá ani napsat. Třeba moje bývalé spolupracovnice z úřadu. Ani jsem se nemusel ptát. Jendo pomůžeme. A já také pane Škrkale, připojila se Markéta. Andělka zas pro změnu. Počítám s tím a kdyby jsi neměl dostatek lidí řekni. Seženu ti jich tolik kolik budeš potřebovat. Jsou lidé kterým není ani potřeba říkat. Stačí jim dát do bytu nebo na firmu pozvánku.Takovým je Ing. arch Jiří Říhák a MUDr. Marie Valentová.
Je faktem, že jsou to menší částky a Parkinsoniáda není levnou záležitostí. Je faktem, že bez velkých sponzorů jako je Jihomoravský kraj, farmaceuticmé firmy GSK, ABBOTT, UCB, Medtronic a jiné, ale i malí živnostníci a podnikatelé jsou hodně důležití. Velkou podporu máme i od města Hodonín v Dubňanech je to zázemí krásné a ideální sportovní haly, podpora města Kyjova, obcí Hovorany, Mutěnice, Lužice, Rohatec, Dolní Bojanovice. Ještě bych mohl pokračovat a pokračovat.
Morální podpora podobných organizací a jedinců je tak velká, že si netroufám ji zde v širším rozsahu uvádět. Tak jenom namátkově. Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením sídlem v Praze, Organizace Roska a členky expedice RS KILIMANJARO, občanské sdružení OÁZA, Svaz zdravotně postižených, jeden ze zakladatelú sledž hokeje Roman Herink, komunální i celostání politici, kteří vidí v Parkinsoniádě smysl a rozumí jí víc než mnozí z nás parkinsoniků. Mohl bych ještě dlouho pokračovat. Myslím že to stačí a měla by následovat statistika 5. České Pakinsoniády.
Je toho ještě hodně, co by tu mělo zaznít. Budu pokračovat jindy. Teď už by měly následovat údaje a tabulky s výsledky soutěží.
Pri vyhodnocovaní 5.ročníka a pri vyhlasovaní výsledkov mi zarezonovali 2 myšlienky- jedna dokonca visela vzadu za stupienkami:POHYB JE ŽIVOT – ŽIVOT JE POHYB . a tá druhá: my všichni zde sme dnes (nad parkinsonem ) vyhráli, protože sme se hejbali…..
Obdivujem vás všetkých – organizátorov i súťažiacich, vlastne aj ja sa obdivujem. Bol som tu prvý krát a bolo mi aj do plaču-keď som bojoval s basket. košom či stolnotenisovou pálkou…..
vymyslel som aj krátke motto:
Na svojom chrbáte neustále cítim jeho tieň
akoby sa tešil, že ukradne moju métu
netuší však kto som a aký mám dnes deň
odkazujem mu – toto sa v Dubňanoch , toto nestane sa tu
a keby aj tisíckrát lepší plán by vymyslel
ja radšej do cieľa, aj s jeho váhou navyše, statočne dokrivkám
a aj keď občas rozlejem
vždy je to lepšie ako zabudnúť, že vypiť to mám
Na konci som chcel na chvíľku zmocniť sa mikrofóna ale mladá moderátorka sa bála asi že budem dlho zdržiavať….
ja dnes som túžil do mikrofóna povedať
len jednu vetu strohú
že víťazom je každý z nás
čo aspoň v jednej disciplíne potrápil svoju ruku, nohu….
tieto slová neznejú tu náhodou
v tejto chvíli
lebo ozaj mnohí z nás sme
skoro i vlastný pot pili
nemyslím teraz na seba
ale na všetkých kamarátov
dnes sa opäť dokázalo
že vedia ako na to…..
“Prinútili ste nás” hýbať sa za každú cenu a netúžiť po medaile ale po pocite,že som to dokázal!!!!!!!!!!!!! dušan macejko klub LM(Ľudka Kokošková)
……….A tak sa teším na ďalší ročník s touto myšlienkou:
vy,čo ste pokľakli
pod ťarchou bremien
pozrite:
prúty sa ohnú vo vetre
skosená tráva zastoná
a rieka potečie korytom iným….
ale prút vystrie sa znova
i tráva vyrastie
a rieka nájde zas riečište svoje
vy čo ste pokľakli
pod ťarchou bremien
pozrite
hľa rosa padá z oblakov nadol
však koreň v zemi
ku nebu nahor vystiera
nádejné klíčky….
I keď už uplynulo pár dní, rada by som vrátila k 5. parkinsoniáde. Opäť to bolo ďalšie perfektne zorganizované športové podujatie, na ktorom si zmerali sily parkinsonici z Čiech, Poľska, Rakúska a zo Slovenska. Organizovať takúto Mega akciu dá poriadne zabrať, je to množstvo driny, potu a vynaloženej energie.
A ja hlavnému organizátorovi a riaditeľovi už spomenutej parkinsoniády vyslovujem úprimné ĎAKUJEM. Ďakujem v mene slovenských parkinsonikov, ktorí mali rovnako ako aj ostatní účastníci perfektné podmienky na preukázanie svojej výkonnosti.
6. ročník parkinsoniády sa uskutoční v Piešťanoch a účastníkov i hostí prichýli Medical Wellness Hotel Máj. Sme si vedomí, že latka je postavená veľmi vysoko a po piatich ročníkoch to bude určite zmena, avšak štafetu sme prebrali so všetkou zodpovednosťou. A urobíme všetko čo je v našich silách, aby aj šiesty ročník tohto významného podujatia handicapovaných športovcov bol ohodnotený dobrou známkou a aby zo Slovenska všetci účastníci odchádzali domov spokojní.
Ešte raz vďaka Janovi Škrkalovi, vďaka jeho obetavej pani manželke a všetkým, ktorí akýmkoľvek spôsobom prispeli k úspešnému nedávno skončenému medzinárodnému športovému podujatiu.
Zuzana Michalková, Spoločnosť Parkinson Slovensko
Kde rozum mlčí, srdce zpívá.
Již pětkrát jsem prožila s „parkinsoniky“ nejen z naší vlasti krásné chvíle společného souznění. Bylo to nedávno – 4.srpna tohoto roku na 5. Parkinsoniádě v Dubňanech.
Již velice dávno, někdy v minulém století, mne život dokopal k tzv. zdravotnímu cvičení. Ještě mi nebylo ani třicet. Zdravotní cvičení existovalo jen v příručkách, kterých ležel bezpočet v každé čekárně i po chodbách nemocnic. Ale nikdo nebyl schopen mne zasvětit do jeho tajů, takže můj zdravotní problém se obnovoval, zhoršoval. Úspěšně jsem se proto „docvičila“ až ke ztrátě rovnováhy a částečné slepotě. Pak jsem svůj život vzala do vlastních rukou, absolvovala jsem cvičitelské kurzy a školení a dnes děkuji Bohu za to.
Po pár desetiletích mne jako cvičitelku oslovili přátelé, manželé, zda bych si nevzala pod křídla i cvičení pro lidi trpící Parkinsonovou chorobou. A nejen jí. Tak se stalo, že mne vzali mezi sebe i oni a později mě pasovali na hlavního rozhodčího svých Parkinsoniád. Lidé zasvěcení už uhodli, že mám na mysli manžele Helenu a Jana Škrkalovy z Dubňan, které jsem znala i v době, kdy jsme všichni byli mladí a zdraví.
Nechci a nebudu se rozepisovat např. o tom, že se páté Parkinsoniády zúčastnilo čtyřikrát více lidí než té první. Nebo že přibyli parkinsonci také ze sousedního Polska, Rakouska, Slovenska. Přesto je tohle důležitá informace pro to, s čím se chci svěřit.
Jde o sílu okamžiku lidského porozumění a souznění. Jde o hlubokou pokoru a úctu. O vzájemné přátelství lidí, kteří, ač se vlastně setkávají poprvé, už jsou o hodně dál v těch nejkrásnějších spojitostech a vztazích daných člověku na této planetě Kříže než kdokoliv jiný. Jde o setkání a setkávání lidí. Jak prosté! Jde o vzájemné si předávání osobních zkušeností. Jak jednoduché! Jde o pohled do očí, o podání rukou, o přátelské objetí. Jak přirozené!
A jak neobvyklé v době nadvlády moderní komunikace, kdy sice rychle, ale ne lidsky, hovoříme přes e-mail, prostřednictvím SMS zpráv, Skypu atd. A zároveň jsme mrzačeni a znásilňováni vlastní společností přes média veřejná. Přidáte-li si k tomu fyzické mrzačení módou, která utiskuje každého človíčka sotva se narodí např. naprosto nevhodným kočárkem, a to jen co se velikosti a prostoru týká, pak mi určitě dáte za pravdu, když smutně konstatuji: „Díky Bohu za nemoc, která nás vrací k sobě. Za nemoc, která nám připomene výsostně lidské vlastnosti, jako je třeba ona zmiňovaná pokora a úcta k sobě. Tím to všechno začíná. Jen tak potom mohou vyrůst v poctivost a vzájemnou úctu, aby vykvetly v toleranci, jejímž plodem nemůže být nic jiného než čest, hrdost a Láska bez nároků.“
A to je vlastně vše, čeho se mi na cvičení s parkinsoniky dostalo a dostává bohatě, natož pak na Parkinsoniádě, dítěti manželů Škrkalových z Dubňan. Za toto chci poděkovat celé dvoustovce účastníků a bezpočtu dobrých lidiček, kteří nám se zajištěním celé akce nezištně pomáhali. Hana