Vídeň 2013 a další setkání s milými přáteli
Po každém setkání si domlouvám a říkám si, nauč se konečně aspoň pár slůvek a frází. Stále však zůstává jenom u úmyslu a skutek utek. Ještě že naše členka Ivana nestávkuje a neprotestuje. To by dopadlo. Jedno je však jisté, že Ivana ráda překládá a tak dobře že není na co si stěžovat. Nová paní presidentka paní Inge Anderle trošku lamentovala nad tím že jsme si vzdáleností tak blízko a že si nerozumíme. Můj argument, že není třeba vždy si rozumět slovy. Rozumíme si i jinak (srdcem, posunky, pohledy, projevy nemocí) a že je těch způsobů i důvodů k porozumění mnoho. Moje argumenty přijala s povděkem.
Setkání jak u ní doma, tak pří večeři ve vyhlášené restauraci a ještě k tomu ve společnosti paní Lízi Graham z EPDY bylo víc jak příjemné. Povídalo se o všem možném a moje vyjádření musela být tlumočena dvakrát. Moc mi to nevadilo. Paní Inge Anderle je i ve funkci prezidentky svazu parkinsoniků Rakouska stále stejně příjemnou hostitelkou, přítelkyní a krásnou ženou. Jsme velmi vděčni za to že jsme v sousedním Rakousku vítáni jako doma. Škoda, že se tolik pochopení a porozumění nenajde mezi námi všemi. Hovořilo se také o Parkinsonoádě o spolupráci a účasti na akcích. Je to stále všude stejně problematické. Čas, čas a zase čas. Všude chybí, všem chybí a to je velký problém nás všech. Stačilo by se domluvit a zpomalit. Proč spěchat a kam. Proč si neužívat života ve skromnosti, proč se nevěnovat víc rodině, přátelům, koníčkům, zábavě a hnát se za pomíjivými pozlátky. Nezdá se vám, že se celý svět zbláznil?
Přítom stačí malé setkání lidí, kteří si rozumí a hned je na světě pěkněji. Platí to jak u nás, tak v Rakousku, Polsku i Slovensku. Souhlasíte se mnou. Kdybychom se takto řídili, jsem přesvědčeno tom že bychom té naší nemoci, která nás svádí dohromady zasadili pořádnou ránu.
Paní Inge Anderle, děkujeme Vám i všem zúčastněným za krásně prožitý víkend a za poznatky, které použijeme i u nás. Těšíme se na setkání za pár dnů u nás. Jan Škrkal
Nejnovější komentáře