Jedno naše cvičení

Je pondělí. Někdo zareaguje „Ach jo, už zas“, jiný (většinou děti) : „Huráá!“ .  Každý nějak prostě bereme na vědomí, že už je opravdu další pondělí.

Členové klubu Parkinson Slovácko si hlavně pamatují, že to je ten den, kdy se sejdou ve školní tělocvičně, aby si protáhly tělo své znavené, někdy i ztrápené. A takové jedno pondělí přišlo. Bylo krásně, tím chci říct, že nepršelo, a tak přišedší  členové postávali venku před sportcentrem Želva. Čekali  na mne, až odemknu. Už z dáli bylo zřetelné malé váhání a rozhlížení se a zcela evidentní pohoda.  Ani mně se v tuto chvíli do tělocvičny nechtělo. Ovšem tělo zavelelo a moudrý člověk přece ví, že je radno je poslechnout.

Tam jsme se jako obyčejně převlékali do cvičebního. A já pořád vnímala tu jinou vlnu naladění ostatních, nebo aspoň většiny z nich. Žádný neřekl „ne“ ani nic jiného byť jen náznakem nesouhlasného. Ale oči a řeč těla mluvily jasně. Víte, jak září dětem oči u vánočního stromečku? To bylo ono! A mně v tu chvíli došly všechny souvislosti. Všichni byli „jen“ šťastní…

Předcházející víkend se totiž zúčastnili přátelského klání s ostatními parkinsoniky ve Velkých Němčicích  .  To by nebylo nic neobvyklého. Oni jsou tak aktivní, až se někdy tajně stydím za svou pohodlnost. Zúčastňují se tolika akcí, rekondicí  i  školení! Já zatím patřím mezi ty „špatně diagnostikované“ a pokud někdy jedu s nimi, tak jako sympatizující a fandící, tudíž odkázaná až na jejich výsledky. A ty v tomto případě zacloumaly i se mnou. Při  jedenáctičlenné účasti a z toho pouze 8 soutěžících  získali osmnáct  diplomů!   Kolik a jakých bylo,  není podstatné. To nejkrásnější bylo v účastnících, v jejich očích, gestech, rozhovorech. To bylo obyčejné lidské štěstí oblečené do čisté radosti.  A nebýt nemoci zvané Parkinson, také našeho klubu Parkinson Slovácko – což jsou potažmo zase a opět jen oni, nestali by se tak šťastnými a spokojenými ve vzájemné  radosti. A já byla šťastná s nimi.

Cvičební jednotka začínala míčovou průpravou, nejdříve kopanou. Jeden z nás měl evidentně bolestivý problém, související s hybností. Ale jako malý kluk zamilovaný do kulatého nesmyslu,  neodolal a zpočátku opřený o zeď, podotýkám, že zpočátku, se také zapojil. Trefné komentáře a smích neměly konce. Duše pohodou přetékala a tělo dostalo svou dávku pohybu.

Společné, trochu zkrácené, cvičení jsme zakončili v hospůdce u dobrého moku, každý dle chuti své. A tady našel své místo křišťálově čistý vodopád slov, která teprve nyní vydala ze sebe tu radost, jež korunovala počáteční nechuť k účasti, napětí a trému před jednotlivými disciplínami. A já tiše a šťastně seděla a vnímala atmosféru nepodmíněné radosti. Vděčně a s pokorou v srdci jsem děkovala Osudu za to, že mohu být její součástí.

Hanka cvičitelka

Za sebe i za ostatní naše členy, Tě ujišťuji, že i když ne fyzicky jsi vždy s námi. Od toho roku 2007, kdy jsme začínali, jsi s námi spjata a znáš nás všechny jako sebe sama.  Dodáváš nám energii i sílu na dálku a my jsme za to nesmírně vděčni.   Hanko cvičitelko, je to i tvoje  štěstí.

Honza

Pokračování navázané spolupráce. Tentokrát z iniciativy Asociace Parkinson Help jsme se sešli v Dubňanech. Už jsem dávno uvěřil jendomu manažerskéhu pořekadlu “Co se nevyřeší samo nestojí za řešení”.  Romana  s Blankou zavolaly, že by si rády udělali generálku svého akreditovaného školení. Bylo to opravdu na poslední chvíli, prý jim, když nikoho neseženu budu stačit i já sám. Přijely v úterý a spolu s nimi ještě zástupkyně firmy nabízející zařízení, jehož možností je upozornit na těžkou zdravotní situaci osamělých seniorů, kterým se přihodí zdravotní poblém, jenž sami nezvládnou.

Školení se konalo v domě s pečovatelskou službou v Dubňanech a účastníky bylo kolem 30 členů senior klubu a víc než 10 parkinsoniků. Skupina seniorů ocenila přednášku Blanky z APH i nabídku paní Mocové z firmy vyrábějící tzv. pípáky. Obě přednášející byly perfektně připravené a většina posluchačů tuto předněšku a povídání ocenila. Aby toho nebylo málo, tak druhý den brzy ráno jsme vyrazili na Jelenovskou.  Reagovali jsme na pozvání Slávky a Petra. I v Jelenovské proběhly přednášky i následné besedy a debaty  s profesionalitou přednášejících.  Romana se rozpovídala o záměrech a myšlenkách APH a bylo zřejmé, že to má v hlavě už dlouho srovnané.. Myslím, že našláply velmi dobře a pokud se jim podaří alespoň z poloviny jejich záměr klobouk dolů.  Jsem přesvědčen, že podaří. Když budou potřebovat rádi pomůžeme.

Na Jelenovské jsme se setkali s bezvadnou partou členů Společnosti z různých klubů.  Přijali nás jako bychom k nim patřili.  Nálada byla výborná, povídání bylo o naslouchání jeden druhého. Vůbec nevadilo, že jsme  s různých sdružení. Nikdo nebyl nijak označen, nikdo se nevyčleňoval a bylo úplně jedno, kdo odkud je. Zkrátka skupina parkinsoniků.  Tak je to téměř vždy a všude. Chci tím říct, že v konečném důsledku je absolutně šumafuk odkud kdo je. Zkrátka parkinsonici. Ještě lépe nemocní a přátelé.

Co na závěr? Děvčata z APH skvělý nápad. Slávko a Petře zrovna tak skvělý nápad.  Já za sebe i za naši skupinu moc děkuji. Zase mě to přesvědčilo o tom, že spolupráce je možná i když nebudeme  nahnáni v jedné ohradě. Chybí jenom pravidla a vzájemné pochopení. Že to jde jsme tentokrát dokázali ve třech  ASP + PS + SP. Bez smluv a s pouhou domluvou.

Ještě chybí poděkování. A to patří všem  za dobrou vůli. Velké poděkování patří i Sdružení Seniorů v Dubňanech. Jak vidíte  stačí dobrá vůle a zdravý rozum.  Vivat zdravému rozumu.  Jan Škrkal

Na nabídku hotelu Mas prostřednictvím paní Aničky Myslivcové se nedalo reagovat jinak než souhlasem.  Pobyt v rekonstruovaném hotelu z doby   a stylu Tomáše Bati, plném prostoru v místnostech, chodbách a společenských místnostech nemohl být nepříjemný. Bylo nám celý týden příjemně a hezky na duši i na těle.  Za příjemný pocit na duši mohla naše průvodkyně, pečovatelka a stále usměvavá paní Myslivcová s dobrým a velkým srdíčkem. Za blaho na těle pečovatelky a ošetřovatelky všechny příjemně naladěné a usměvavé.  Ne nebyl to strojený úsměv.  Abych jenom nechválil, tak prostory pro procedury by mohly být trochu prostornější. Vynahradil to však poměrně velký bazén a jak už jsem psal, tak usměvavé pečovatelky.

Nebylo to ještě vše  co se  líbilo. Byla to také pestrá,   chutná a bohatá strava pro všechny fajnšmekry a pro všechny možné diety.  Dalším plusem byli příjemně naladění návštěvníci. Sešla se nás tam také příjemná společnost s diagnózou Parkisononova nemoc. Bylo o čem povídat  také na co se koukat. Tři odpolední zájezdy, byly i v doprovodu tuhé zimy, větru a sněhu zajímavé.  Tu zimu jsme zaháněli po návratu vždy něčí hřejivým do žaludku. Ani jsme neměli čas z té zimy nachladnout. Co vím tak se jedna paní trochu nachladila, ale měla z našeho pohledu jeden hendikep,  byla  absolutní abstinentka.  Možná si z toho vezme ponaučení. Příjemný seznamovací večer a ještě příjemnější závěrečný večírek s loučením.  Jak se zpívá v jedné písničce.  „Loučení, loučení těžká věc“.  Na každém loučení je však něco hezkého. Tak milí přátelé, věřím, že nejen za sebe, ale za nás všechny ze skupiny parkisnoniků můžu vyjádřit plnou spokojenost.

Ještě závěrem prosím o prominutí za nesplněné sliby.  Momentálně mám dlouhé dodací lhůty, ale nezapomněl  jsem.  Nezapomněl a nezapomenu ani na Vás paní Aničko Myslivcová.  Moc děkuji za všechny a slibuji, že splním co jsem slíbil. Vyjádřete prosím majitelům hotelu MAS náš velký dík.  A ještě jednu maličkost. Při výběru pobytu v některém rehabilitačním zařízení a při pochybách výběru místa a výběru zařízení doporučuji  a  jsem přesvědčen, že výběrem hotelu  MAS nepochybíte.

Jan Škrkal jako parkinsonik, klient i jako člověk.